Cyranovské variace podle Morávka
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekPoslední premiérou letošní sezóny se v Divadle Na Vinohradech stal muzikál CYRANO! CYRANO! CYRANO! z pera Pavla Kohouta, s hudbou Ondřeje Ládka alias Xindla X v režii Vladimíra Morávka. Už dlouho před premiérou byl projekt obklopen spoustou otazníků, ať již muzikálovou koncepcí, tak i obsazením – tedy Dagmar Havlovou a Martinem Stropnickým v hlavních rolích. Generačním posunem tu došlo k výrazné změně pohledu na téma. Z toho vyplývá, že při srovnávání s klasickými verzemi činoherního Cyrana, muzikálová verze zkrátka neobstojí.
Nicméně, pokud ji posuzujeme samostatně, nedopadá v hodnocení špatně. Autoři jako by starý příběh protáhli filtrem dnešního vidění (i s jeho poněkud pokleslým sentimentem), a oblékli mu lehce morbidní, rockový plášť. V první chvíli patrně většinu diváků šokuje příchod rockových muzikantů s holou hrudí, zahalenou jen koženými vestami, a v naznačeném potemnělém tónu se pak odehrává celý retropříběh.
Děj je zarámován smrtí Roxany, kdy jeptišky nalézají v její klášterní cele závratné množství vzpomínek, v nichž se věčná láska nerozlučně proplétá se smrtí. Když se tedy scéna, jejímž autorem je Daniel Dvořák, rozsvítí, temná atmosféra na nás doslova padá. Je tu ponurost spojená s přepychem, labyrint zrcadel, pohyblivá svítící platforma, na níž přijíždějí na scénu protagonisté. Ze tmy se vynořují přízraky mrtvých, jimž vévodí jako socha Roxana v obrovské rudé róbě. Pocit zmaru navozuje sugestivní temná hudba a hlasy, výkřiky a nářek vracející se ozvěnou ze všech stran. Do kontrastu k tomuto zmaru jsou tu vzpomínky na chvíle, kdy vládlo bujaré veselí, slovní šarvátky a romantická láska. Je to zhmotnělý Roxanin sen, v němž jde láska se smrtí ruku v ruce. Ani na okamžik se přízraku smrti nezbavíme. Je přítomna neustále, ať už v černé potměšilé postavě, hrané Veronikou Žilkovou, či řežavě zdůrazněným zvukem švihnutí kosy. Pro celý příběh je charakteristická dvojlomnost, jakási horečná naléhavost, v níž se propojuje patos a banalita.
Také jednotlivé postavy nesou tuto ambivalenci. Bouřlivák Cyrano, jemuž verše proudí doslova celým tělem, s duší smutně černou jako je jeho plášť, neustále balancuje na hraně fanfarónského vtipkování a až kýčovitého sentimentu veršů pro svou tajnou lásku. Roxana, formálně dokonalá, svázaná společenským kodexem, se zase bezhlavě vrhá do vztahu s mnohem mladším kadetem, jehož dokonalost si vysnila. Kristián je ze zcela jiného světa, je spíš neotesancem z venkova nežli šlechticem, blouznivě okouzlený idolem, obrazem snové dámy. Jako by všichni hráli velkou společenskou hru na slepou bábu, v níž jsou oslepeni svými sny natolik, že nedokážou vnímat realitu.
Text hry mnohem pregnantněji nežli je tomu u Rostanda rozděluje formální vyjadřování ve společnosti a mluvu drsného chlapského světa, kde mají své přirozené místo hrubé výrazy. Morávkova režie ještě zdůraznila umělost tohoto světa zpomaleným, snovým rytmem, prokládaným zpěvavými litaniemi, patetickými výkřiky a srdcervoucím Roxaniným nářkem.
Martinu Stropnickému muzikálový Cyrano sedí tak, že by mu mohla závidět leckterá rocková hvězda. Zvládá jej s překvapivou suverenitou pohybovou i hlasovou (za to, že technická nedokonalost aparatury při intenzivním hudebním doprovodu hází srozumitelnost textu na hranici slyšitelnosti, nenese vinu). Dagmar Havlová v roli Roxany je uvěřitelným ideálem všech mužů, včetně jakési chladné nedostupnosti. To však souvisí se základní dovedností preciózky, které společenský status ukládal nedávat najevo své skutečné pocity. V roli Kristiána hostuje Martin Kraus, jehož postava mladičkého neotesance a suveréna je kontrapunktem k vycizelovaným mravům pařížského světa. Jeho ostrý hlas zde tedy zaznívá jaksi nepatřičně, a trochu připomíná zvuky oné smrťácké kosy. I přes toto buranství má však postava své kouzlo, a herec získává body především u ženského publika. Výbornou psychologickou studii tvrdého politika a vojáka, který jen sem tam poodkryje citlivější stránku své osobnosti, vytvořil v postavě De Guiche Pavel Batěk. Stejně jistý je i ve zpívaném projevu.
Hudba Xindla X může chvílemi působit až příliš agresivně. Nicméně, hudebník má schopnost vytvořit chytlavé melodie, které v hlavě zní dlouho po skončení představení (což je u dnešních muzikálů vzácnost). Divadlo Na Vinohradech tedy v posledním titulu sezóny nabídlo na tuto scénu odvážný, neobvyklý projekt. Zda přiláká mladé publikum, a nakolik ho diváci přijmou, však ukáže až čas.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Články v rubrice - Recenze
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Mladí ladí jazz zdarma na Karlovo náměstí
V Praze do 30. dubna patří Karlovo náměstí patřit jazzu i dalším hudebním žánrům. Pod taktovkou festivalu Mlad celý článek
OPERA/ TANEC
Z první řady: Rusalka z Toulouse
A. Dvořák: Rusalka z Toulouse
Lyrická pohádka o třech dějstvích na libreto J. Kvapila v podání souboru Théa celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Svěrákova hořká komedie o válečných letech
Po strništi bos
Hořká komedie o válečných letech strávených na malém městě. Pražská rodina Součkových se mu celý článek