Scéna.cz 

Bennettova hra Lidi v přenosu NT Live

Hry britského dramatika Alana Bennetta (1934) se ve své vlasti setkávají s velkým ohlasem. Dokáže totiž mistrně spojit klasickou konverzační komedii s aktuálními celospolečenskými tématy, nemilosrdně kritizuje nejrůznější vrstvy obyvatelstva. Autorova hluboká znalost historických a společenských souvislostí a smysl pro nadsázku a finesy anglického humoru vytváří množství slovních i situačních gagů. Ty ovšem rezonují především v jeho vlasti, a pro zahraničního diváka srozumitelné ( s tím souvisí i to, že pro něj nejsou vždy tak zábavné, tak jako pro Angličany). U nás je tedy autor znám prakticky pouze hrou Kafkovo brko, která měla premiéru na počátku 90.let v Divadle na zábradlí v režii Jana Grossmana, a poté se dostala i na další české scény. Uvádění Bennettových her v londýnském Národním divadle, a to v režii Nicholase Hytnera má již svou tradici. V roce 1991 Hytner v ND režíroval Šílenství krále Jiřího III., v roce 2004 Studenty dějepisu, v roce 2009 Zlozvyk umění (mohli jsme rovněž vidět v přenosu NT Live). Nejnovější hra Lidi měla premiéru na sklonku minulého roku. Komedie People (Lidi) se dotýká aktuálního tématu, které se v malém zabývá úvahou nad proměnou kulturního dědictví v atraktivní položku showbusinessu a masové zábavy, a v širším kontextu postupným zánikem a nivelizací někdejší slávy Anglie. Jako tragický historický bod vidí autor thatcherovskou politiku 80.let, kdy se věci, jejichž cena není finančně vyčíslena, staly bezcennými. S tím souvisí i zánik starých hodnot, pokles morálky a nástup bezskrupulózního podnikání. Historie se stává kšeftem, pamětihodnosti dobře prodejným marketingovým produktem. A aby byly lépe prodejné, historie se bez okolků falšuje a upravuje, aby odpovídala obecnému vkusu. Lidi, kteří se hrnou na prohlídky starých šlechtických sídel, totiž v podstatě nezajímá skutečnost, touží po senzaci, a tak dávají přednost blyštivým náhražkám a pseudoautentickým příběhům. Ve svém příběhu pod velmi obecným názvem Lidi mapuje Bennett mj. podstatu tohoto slova, jeho nejrůznější významy. Ať už jde o anonymní dav, který tak rád nahlíží do soukromí jiným, ale i konkrétní příslušníky různých vrstev společnosti, kteří mají své pragmatické cíle. Všichni podléhají Bennettově nemilosrdné kritice - lehce zdegenerovaní zchudlí šlechtici, úplatný pragmatický klér, businessmani různé ráže, takzvaní umělci, úředníci vládních organizací. Příběh se odehrává v jedné místnosti kdysi honosného venkovského sídla, které společně se svými obyvatelkami postupně podléhá entropii. Tři sestry (v jistém smyslu to můžeme brát i jako anglickou variaci na Čechovovu hru) jsou jedinečnými typy Angličanek, jak je známe z románů či filmů. Majitelka sídla, Dorothy Stacpoolová, je bývalá modelka a herečka, která ve skeptických glosách prozrazuje, že si kdysi života skutečně užívala se vším všudy. Nyní sedí zavřená ve venkovském sídle ve vytahaných svršcích a teniskách, a už jen vzpomíná a nadává na současnost. Její společnice Iris, která – jak se později ukáže – je nemanželským potomkem hraběcího otce, je typická přihrblá babka, s trochu naivním, a trochu vychytralým přístupem k životu a velkou životní energií. Nejmladší June, ariciděkanka místní církve, je prototyp emancipované racionální ženy, která si dokáže poradit se vším, jen ne se svou svéráznou tvrdohlavou sestrou.

První část hry působí jako až příliš upovídaného exposé, kdy na sestry dorážejí prohnaní zájemci o panství. Řeší se otázka: prodat nemovitost na bůhvíjaké – mnohdy pochybné - účely a mít klid, nebo je darovat Národní nadaci pro kulturní dědictví a stát se svědky proměny rodného domu v atrakci pro masy? Mezi zájemci se objeví úředník Nadace, businessmann jednající za zahraniční firmu, a nakonec režisér pornofilmů, s nímž měla Dorothy před lety románek. S trochou škodolibosti a jisté vypočítavosti Dorothy poskytne sídlo právě jemu, k natáčení pornofilmu ( má k tomu dva důvody, jednak se v rámci natáčení má možnost objevit na scéně v roli hraběnky-matky, a pak doufá, že toto znesvěcení odradí Nadaci od převzetí sídla). Upovídaná první část se překlopí v druhou, výrazně akční, vyšperkovanou neočekávanými dějovými zvraty. Nejprve jsme svědky rychlé a efektivní práce filmového týmu, který zlikviduje všechny „pamětihodnosti“ (včetně plných nočníků, obsahující moč významných osobností, které byly líné jít za potřebou na toaletu). Dorothy si po čase může obléci vznešenou róbu, nalíčit se a aspoň na chvíli se znovu stát „divou“. Jak se ovšem ukáže, filmaři nemají čím zaplatit, a tak je jejich natáčení prvním a posledním. Businessman v souboji o dům rovněž odpadne, neboť zájem investorů se mezitím přesunul jinam. A tak nakonec zbývá předat dům Nadaci. Jsme svědky toho, jak lze ošuntělé sídlo dát bleskurychle do pucu tak, aby vyhovovalo nárokům a očekávání návštěvníků. Výprava Boba Crowleye umožní na scéně vytvořit takřka filmovou proměnu, pomocí herců-techniků, kteří v bláznivé choreografii zakrouží po rozlehlém pokoji, všechno vyleští, renovují, a na závěr spustí nádherný křišťálový lustr, který prostor rozzáří v hollywoodském stylu. Na stěně projekční plátno, na kterém jsou ve smyčce přehrávány záběry Dorothy – hraběnky z pornofilmu. A obyvatelky domu se mění v živé exponáty, které vyprávějí historky ze života „zchudlé šlechty“. Nezapomnělo se ani na nočníky s „autentickou“ močí – nikdo přece nebude kontrolovat, jak stará ta tekutina je. Jde přece jen o legendu a o dojem!

Jako vždy, silnou stránkou inscenace jsou především výkony tří protagonistek. Frances de la Tour v roli majitelky panství Dorothy se proměňuje z kostnaté rozcuchané generálky, zachumlané v několika vrstvách oblečení, v elegantní distingvovanou hraběnku, a dává pocítit, čím kdysi okouzlovala muže, a zase zpět, když je jako exponát přinucena vrátit se k image staré zanedbané babky. Její společnici Iris hraje Linda Bassettová s gustem pro půvab ošklivosti. Přihrbená, šmajdavá, s naivní zvědavostí a nezaměnitelným smyslem pro humor. Strohá lesbička June Seliny Cadellové je prototyp emancipované anglické ženy, kolísající mezi citem pro tradici a pragmatismem dneška. Ostatní herci jsou spíše doplňkem, oddaně slouží textu i tématu, ale větší pozornost nevzbudí. Lze konstatovat, že Bennettova hra v režii Nicholase Hytnera je ukázkou solidně udělané inscenace se zajímavými hereckými výkony, ale v kontextu dramaturgie přenosů NT Live neohromí.