Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zemřel režisér Jozef Bednárik

autor: archiv

(17. září 1947 – 22. srpna 2013)
Konec léta poznamenala smutná zpráva. Náhle zemřel slovenský režisér a herec Jozef Bednárik, jeden z nejvýraznějších tvůrců československého divadla. V posledních letech sice nabídky na režii vytrvale odmítal, ale na divadlo nezanevřel. Vzpomínám na loňský FEMAD, kde jsme se setkali a on vyprávěl o tom, jak jezdí po světě a vyhledává pro svou potěchu výjimečné zahraniční inscenace. Radost – to je slovo, které Jozefa Bednárika charakterizovalo. Usměvavý a výřečný společník, režisér pozoruhodných inscenací činohry, muzikálu, opery i baletu (mj. muzikály DRACULA JOHANKA Z ARKU, MONA LISA, opery FAUST A MARKÉTKA, HOFFMANOVY POVÍDKY, PRINCEZNA TURANDOT či MANON LESCAUT). Mezi jeho poslední aktivity patřily šansonové večery, které společně se slovenskými herci pořádal v Bratislavě. Jeho odchod byl náhlý, ale jeho život naplněný divadlem byl na zážitky velmi bohatý.

Připomeňme si Jozefa Bednárika rozhovorem, který mi poskytl v září 2012. Mluvili jsme tehdy nejen o zákrutech jeho uměleckého života, ale i o tom, co vše mu dalo divadlo.

Začínal jste v Divadle Z v Zelenči, který založila v roce 1973 paní Bednáriková. To je vaše příbuzná?
Dokonce ta nejbližší. Moje mama, venkovská učitelka. V té době počátků normalizace musel mít každý nějakou činnost, a ona, aby se vyhnula politické aktivitě, a taky proto, aby se vykoupila z hříchu (otec byl totiž místní varhaník a zapřísáhlý katolík), založila dva divadelní soubory – jeden pro děti a druhý pro dospělé. A já jsem byl samozřejmě angažován. Všechny děti chtěly hrát prince a princezny, ale na mě, protože už v té době jsem měl více kil, než bylo pro prince vhodné, zůstaly role různých záporných postav a čarodějů. A musím říct, že jsem si je náležitě užíval. Přímo jsem se jimi kochal.

Z domova jste ale utekl na studia...
Utíkal jsem, až mi za patami hořelo – protože na vesnici, kde byla matka učitelka a otec varhaník, bigotní katolík, jsem skoro nemohl dýchat. Otec chtěl ze mě mít restaurátora, kostelního malíře, takže se ze mě stal tzv. šupkár (studoval jsem umělecko průmyslovou školu). V té době jsem se seznámil s režisérem Lubo Vajdičkou, který mi dal první dospělé role v amatérském souboru a navíc se stal mým „náhradním otcem“ a učitelem zároveň. Naučil mě divadelnímu vidění, seznámil mě s literárními a divadelními pojmy, takže jsem nakonec zběhl na herectví. Po studiu jsem zakotvil v Nitře v profesionálním divadle. Ale spokojený jsem nebyl, pořád se tu hrály takové ty socialistické zeistücky. Já to kritizoval, a tak řekli - když se ti to nelíbí, tak s námi něco udělej sám podle svého. Tak jsem se dostal k režii.

A jsme zpět v Zelenči – u slavné éry Divadla Z.
To bylo takové zvláštní – já jsem přešel od ochotníků k ochotníkům, s přestávkou v profesionálním divadle. To, co jsem v Nitře považoval za povinnost, úlitbu svému postavení, tady nebylo nutné. Amatérská divadla byla tak trochu schovaná, a tím tu mohly vzniknout věci mnohdy zajímavější. Vytvořili jsme v té době inscenace devíti klasických her a jednoho Kafku. Z někdejšího dětského, pohádkového souboru vzniklo Divadlo Z.

Vzpomeňme ale konkrétní tituly, které jste tehdy dělali a které vás ve světě amatérského divadla proslavily.
Jako prvního jsme dělali Moliéra, a nebylo pro mě větší radosti. Měl jsem totiž možnost spojit si text klasického dramatika s Mozartovou hudbou a byl jsem ve svém živlu, protože hudba pro mě byla vždycky důležitá. Pak následovalo Ze života hmyzu a Don Juan. Tam jsem si dělal legraci z básníka, který chválí krále tupce a najednou se poprvé ozvalo –„Nejedná se o ministra kultury Válka, a není to snad zaměřeno proti Husákovi?“ Já jsem dělal hloupého, říkal jsem: „To nevím, jestli jste to tak přečetli, je to vaše věc.“ Ale samozřejmě to tak bylo.

Vůbec nejslavnější z tohoto období byla Kulička (Guločka), že?
Ano, tu jsem si sám zdramatizoval podle Maupassantovy povídky. Bylo to proti cizím vojákům v cizí zemi, hodně metaforické. Hráli jsme to dlouho, mělo to spoustu diváků u nás i v zahraničí.

Síla tehdejšího – nejen amatérského – divadla byla v tom, že se metaforou divadlo dotýkalo mnohých politickým a společenským problémů, které nás trápily. Lidi se naučili číst mezi řádky, a bylo samozřejmé, že politika neustále do divadla vstupovala.
Ona nemohla do divadla nevstupovat, bylo to přirozené. A všichni si toho byli vědomi. Všechno se podrobně zkoumalo. Vzpomínám, jak zakázali třeba Jiráskovu Lucerna kvůli tomu, že tam je postava jednotlivce bouřícího se proti vrchnosti. Nebo, když jsme hráli Shakespeara, kde královna říkala „Teď se budeme všichni radovat, budeme šťastni“ a přitom malovala hercům černě na smutné tváře úsměvy,taky nám to chtěli zakázat. Ale já se hájil, že on to tak Shakespeare napsal... Je pravda, že v profesionálním divadle to bylo horší, ale amatérům leccos prošlo. A tak jsme si hráli to naše metaforické divadlo, a ohromně to fungovalo. A bylo to srandovní, jak jsme se museli obhajovat. To bylo myslím moje nejhezčí divadelní období.

Když se otočíte zpět, co pro vás v životě znamenalo divadlo?
To je téma, o kterém by se dalo mluvit hodiny. Tak se pokusím to říci alespoň relativně krátce. Odešel jsem brzy od své rodiny, svou vlastní jsem nikdy nezaložil, a teď možná skončím bez velkého příbuzenstva. Ale divadlo mi dalo všechno. Začalo to už tím, když jsem se nestal výtvarníkem, potkal Luba Vajdičku, který se stal mým náhradním otcem (rozhodně se ke mně nechoval tak teroristicky), umožnil mi ochutnat, co je to divadlo a stal se také mým důvěrníkem. Stal jsem se členem velké rodiny divadelníků. Neměl jsem potřebu vracet se domů, protože v divadle jsem našel všechno. Venkovští herci mi dali ohromnou výchovu, včetně toho, že mi dali pocítit, že divadlo se dá dělat i bez peněz, když nejsou. Našel jsem tam bratry a sestry, divadelního otce i matku. Svých rodičů si samozřejmě vážím, ale ti divadelní byli tolerantnější, a cítil jsem se mezi nimi výborně. Naučili mě vztahům k ženám, naučil jsem se, jak se k nim chovat, jak se vyhnout manželství (což je taky důležité). V divadle jsem našel příbuzenské vztahy, rodinný pocit, lásku, sex, rozum, radost i pláč. Zní to pateticky, ale bylo to tak. Takže se tím, že jsem věnoval život divadlu, necítím ochuzen, ale naopak obohacen. Kdybych neměl v životě divadlo, nevadilo by mi umřít už před čtyřiceti lety. Takhle si nesu spoustu krásných vzpomínek, a i když jsem už – dobrovolně - jen nadšeným a zasvěceným divákem, stále si to užívám.

29.8.2013 22:08:58 Jana Soprová | rubrika - Medailony

TIP!