Scéna.cz 

Jiří Korman: Cikán musí hudbu cítit a vnímat. Je to záležitost existence.

Evropské centrum romské hudby v Praze v koprodukci s Novou scénou Národního divadla připravuje březnovou premiéru představení Cikánská rapsodie inspirovaného osobností Bohumila Hrabala. Autorem hudby i scénáře je romský skladatel a hudebník Jiří Korman.
Cikánská rapsodie je hudebně-divadelní kompozicí, která se objeví na jevišti Nové scény ve světové premiéře. Jiří Korman vychází z harmonie a melodiky klasické romské hudby, kterou obohacuje o zcela specifický autorský rukopis.
„Jedná se o deset obrazů, ve kterých se pohybují lidičky. Hudba v projektu je spojená s nevázaností a svobodou,“ řekl autor hudby.
S muzikantem Jiřím Kormanem jsme se setkali u kávy. Zajímali jsme se o jeho nový projekt, zda je nějaký hudební nástroj, na který neumí zahrát. Osobně se s ním budete moci setkat při každém představení Cikánské rapsodie, na scéně budou ještě dva hudebníci.

Inspirace Bohumilem Hrabalem. Jak k ní došlo?
S panem Hrabalem jsem se potkával. Příležitostí k povídání s ním bylo bezpočet. Právě díky tomu se protkl projekt s jeho výročím narození.

Při jaké příležitosti jste se potkali?
V hospodě, jak jinak. Nebylo to u Tygra, ale ve Štupartské ulici. Často jsme tam hrávali a jednou přišel pan Hrabal ke svému stolu. Postupně jsme se dali dohromady. Bylo to takové přirozené. Od té doby jsme ho doprovázeli třeba na narozeniny. Trvalo to nejméně čtyři až pět let. Dokud Hrabal mohl dojít do hospody a dát si pivo, byl s námi v takové partě.

Proč zrovna název Cikánská rapsodie?
To je text Bohumila Hrabala. Dostal se mi do rukou před osmi lety. Toto dílko není příliš známé všem, kteří ho čtou. Málo se ví, že Hrabal měl co do činění s námi. Zejména když se přistěhoval do Libně. Tam ho cikáni, jak on sám říkal, hodně chytli a už ho soužití s nimi nepustilo. Také je sám vyhledával a snažil se dostat do jejich společnosti. Hodně ho inspirovali. Do literární práce by se, jak jsem ho pochopil, nepustil, kdyby k tomu neměl nějaký vnitřní vztah. Také u něj jednu dobu žila cikánečka.

Uvidíme na jevišti postavu samotného spisovatele?
Samozřejmě. Dokonce je to jediná postava, která má text.

Jak dlouho trvalo, než jste dal projekt dohromady?
Prvotní impuls přišel před rokem. Vlastní práce trvala půl roku.

Prozradil jste, že budete hrát v Cikánské rapsodii na kytaru. Jako skladatel to máte jednoduché, při hraní nepotřebujete partituru.
Musím prozradit, že se občas musím ptát kolegů, co máme hrát. Oni mají partituru začerstva v hlavě. Navíc jsou to dvacetiletí kluci.

Pojďme k cimbálové kapele. Máte nebo jste měl svůj cimbál?
Cimbál nemám a nikdy jsem ho neměl. U mých rodičů jsme měli velké křídlo. Na rozdíl od otce, který hrál na klarinet, jsem přilnul ke strunám – kytaře, houslím a k piánu.
Cimbálovou kapelu jsme se rozhodli založit v 80. letech. Tenkrát jsme v podstatě neměli nic. Dokonce jsem tehdy zrovna nevlastnil ani housle.

Ale hrál jste na ně?
Bylo mi kolem 25 let a vlastně jsem na housle hezkých pár let nehrál. Točil jsem se tehdy od ničeho k ničemu. Můj otec měl cimbálovou skupinu, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit také.

Je nějaký nástroj, na který byste vůbec nezahrál?
I když táta hrál na klarinet, já jsem se naopak dechovým nástrojům vůbec nevěnoval. Přitom jsem je měl kolem sebe. Když o tom přemýšlím, nevím proč jsem to na trubku a jiné dechy nikdy nezkusil.

Kdy jste od hraní přešel ke komponování?
To opravdu nevím. Nejdřív nás oslovili jako kapelu, abychom udělali něco k jednomu filmu, pak už to byla samostatná hudba.
V kapele nebylo třeba nic skládat. Hráli jsme lidovky a další populární písně a šlágry po kavárnách a barech. Co si kdo přál. Lidé večeřeli a my hráli. Cikánská muzika je po celé Evropě různorodá. Spíš jsme měli problém se to všechno naučit. Hráli jsme v Německu, ve Švýcarsku, na Sicílii. Byl o nás zájem.

Jsou si blízké cikánská a španělská hudba?
Je potřeba rozlišovat samotnou španělskou hudbu a hudbu španělských cikánů. To je malinko od sebe. Obě jsou ale navzájem ovlivněné.

O cikánovi se ani nedá říct, že by byl nemuzikální. S rytmem jste bytostně spjatí.
Cikán musí hudbu cítit a vnímat. Je to záležitost existence. Pro většinu Romů to byla obživa. Bez muziky se v rodinách, klanech, neobejde nic.

Vedle hudby také učíte na DAMU.
Už to je šest let. Pracuji tam jako externí pedagog. Navrhl jsem, zda by nechtěli přednášet romskou písňovou poezii. Text a hudbu v jednom. Přišlo mi, že jsou lidé právě o tuto oblast hodně ochuzení. Když jsme se bavili, kdo všechno byl inspirován hudbou, tancem a písní cikánů, tak nakonec studenti přišli na to, že to nevědí. Velikáni světového umění, skladatelé i literáti byli inspirovaní romskou hudbou, životem a kulturou. To už od přelomu 18. a 19. století trvá dodnes. Viděl jsem na studentech, jak se za to trošičku stydí, byla to jména, která dobře znali – Liszt, Brahms aj. Netušili, že jejich inspiračním zdrojem byli cikáni. V literatuře už vůbec. Výtvarníci – mezi nimi neexistuje velké jméno od 18. století, které by alespoň jedno dílo nevěnovalo Romům. (J. Lada, M. Aleš aj.)
Najednou se otevřel prostor, který tam do té doby nebyl. Podle mého se tomu na uměleckých vysokých školách věnuje malá pozornost. Jsem rád, že se nám na DAMU povedlo tento předmět zavést.

Co plánujete po Cikánské rapsodii?
Lety 1942. Premiéra bude už v květnu. Před časem jsem dělal se svým kamarádem, výtvarníkem Pavlem Krokou, který bohužel nedávno zemřel, muziku k jeho třinácti plátnům. Jeden z nich je obraz Lety. K němu jsem na počest obětí dělal malinkou muziku. Pak jsem se rozhodl pro něco většího. Dostala se mi do rukou kniha Paula Polanského Tíživé mlčení. Polanský byl v Praze s kamarádem Čiriklem (přezdívka, znamená to pták, svoboda), který emigroval do Kanady. Tady v Čechách pomáhal Polanskému dostat se do rodin pamětníků z Letů. Z jejich výpovědí vznikla kniha i scénář pro tento projekt. Bude to v Ponci.
Oba projekty jely společně. Z Letů už mám hodně hotového.

Držíme palce a budeme se těšit.
Také děkuji.

Jiří Korman
Jiří Korman vyrůstal v hudební rodině, od útlého dětství hrál na housle, kytaru i piáno. Později (1983) založil vlastní cimbálovou kapelu a začal se jako houslista věnovat hudbě profesionálně. Od roku 1989 působí jako profesionální muzikant a hudební skladatel spolupracující s mnoha umělci (V. Třešňák, D. Koller, M. Kocáb, M. Kubišová a další). Věnuje se také scénické a filmové hudbě (D. Klein, T. Vorel, A. Krob, V. Michálka a jiní známí režiséři). Z hudební spolupráce na filmech stojí za zdůraznění dokument Břetislava Rychlíka: Ó, ty černý ptáčku (O tu kalo čiriklóro, 1997), jenž vypráví o útrapách dvou romských žen, které přežily český holocaust. Film vypovídá také o znevážení památky mrtvých Romů komunistickým režimem.
V roce 2000 vznikl projekt Čhajori romaňi, jehož jednou z částí byla výstava romského malíře Pavla Kroky v Českém muzeu výtvarných umění v Praze. Na náměty obrazů, umělecky ztvárňujících minulost, přítomnost a touhu romského národa po klidné budoucnosti, zkomponoval Jiří Korman třináct hudebních variací zaznamenaných na CD s názvem Čhajori romaňi. Obraz s názvem Lety 1942 se také stal jedním z hudebních motivů divadelně-hudebního projektu Lety – 1942.
V současné době působí Jiří Korman jako pedagog na Pražské DAMU, kde vede předmět Vnímání a interpretace romské hudby. Na DAMU se umělecky seznámil s režisérkou Danou Račkovou. Jejich spolupráce na mnoha projektech začala téměř okamžitě, později spolu založili občanské sdružení Evropské centrum romské hudby v Praze, které si klade za cíl pěstovat romskou hudbu v Čechách i ve světě.