Scéna.cz 

Na co je dobré zelí aneb ...jen močit a být milován

Na nakloněné scéně Činoherního klubu se odehrává dynamické smutně komediální drama německého autora Georga Büchnera. Náčrt hry WOYCZEK napsal Büchner v roce 1836, přibližně v době, kdy již má titul curyšské univerzity a věnuje se srovnávací anatomii ryb a obojživelníků. Vzniká jako "nepříliš radostná syntéza dosavadních životních zkušeností i jako pokus o ´svět v kostce´."(L. Kundera). Je to jen hrst neočíslovaných stránek, jistý není ani závěr, ani děj ani název. Büchner Vojcka napsal podle předlohy -- soudního spisu o vrahu téhož jména, který v roce 1821 v částečném pominutí smyslů zabil svoji ženu a byl navzdory námitkám některých lékařů popraven. Vědec a dramatik Büchner zemřel ve dvaceti třech letech.

Woyzeck
Má oranžovou košili, trochu nemocnou a vyšinutou mysl, neustálé nutkání močit a ženu lačnou mladých důstojníků. S ní vychovává, kdo ví, zda-li vůbec, své dítě. Pološílený Profesor jej využívá ke svým mengelovským pokusům, živí se zelím a jmenuje se František Vojcek.
Je nešťastný, nepochopený a zranitelný, ale potřebuje přece tak málo -- pohlazení od své Marie, s někým si porozumět, močit a milovat. Ze svého zoufalství, které je u křehkého človíčka Vojcka hluboké a pochopitelné, spáchá těžký zločin. Odpustíte mu? Inscenace
Inscenátoři hry Martin Kubran a Martin Čičvák v programu promlouvají o tom, proč se do Vojcka pustili. Hovoří o úzkosti, obavě ze ztráty zdravého rozumu, dezorientaci, komunikačních šumech, zradě, samotě... pocity Vojcka z minulého století, ale bolestně současné. "Co vlastně děláme? Obhajujeme vraha? Obhajujeme vyvrhele, lidskou trosku, šílence? Ne -- obhajujeme člověka. Vojcka bez přehánění můžeme považovat za obraz duše (ne karikaturu) moderního člověka. Obraz plný rozpornosti. I když načrtnutý jen několika rychlými tahy je Vojcek obrazem živým a znepokojivým. Když člověk je korunou tvorstva, co jsou pak ti druzí? (...)" Činoherný Vojcek
Běhá z obrazu do obrazu, funí, zacpává si uši, aby unikl do soukromé oázy bez hluků a šumů zběsilého světa. Jedním obrazem je jeho domov. Domov? Žena Marie s děckem Františkem. Odmítá být "jeho ženou", je k Vojckovi nevlídná, odtažitá a František? Je to vůbec Vojckovo dítě?
Udýchaný Vojcek přibíhá na pravidelné holení pana hejtmana, který má moralistické řeči, používá slova, jimž Vojcek nerozumí. Za jeho tvrdým, aristokratickým chováním je cítit obava, nebo možná škodolibá radost: "Pozor na koňský vlas, Vojcku, koňský ohon... koňský vlas." Vojcek ne a ne si správně jeho slova vyložit. Hejtman je sice pedantský, kantovsky přesný, ale tak trochu úchyl přes holení. Jako sebeukáječský rituál vnímáme jeho laskání se se štětkou máčenou v bohaté pěně. Buď se holí sám, nebo na to má Vojcka. Řízne ho nebo ne, když tak rozkošnicky nastavuje krček?
Podivínský Profesor posedlý myšlenkou, že puzení močit jest pud ovladatelný lidskou vůlí. Na experimenty, které mají jeho tvrzení potvrdit najímá naivního Vojcka. Ten poslušně za malou gáži baští močopudné zelí a snaží se udržet moč co nejdéle. Pokusy nějak nevychází, Vojcek "prostě pořád musí" nebo se dokonce pomočuje. Tak co, příroda nebo lidská vůle?
Výše jmenované osůbky jsou Vojckův svět. Pobíhá od jednoho k druhému, je zneužíván Profesorem, využíván, kárán Hejtmanem, podváděn svojí Marií, která je posedlá kobylí láskou k hřebci -- k ješitnému, narcisoidnímu tamborovi s koňským ohonem (copem!). Co Vojckovi na světě, kde ho nikdo neposlouchá, kde on sám nikomu nerozumí a kde nesmí ani sáhnout na svoji ženu, zbývá? Sny a fantazie. A čůrání. Sny jsou únikem, čůrání je rozkoš, která mu zbyla. Zdá se mu o houbách, o rybách, o vodě, mizí do svých nečitelných fantastických světů...
Když Vojcek už skutečně nemůže nevidět Mariinu nevěru, když najednou stojí zradě tváří v tvář, popadne ho děsivá úzkost, všechny křivdy se mu slijí v jedinou sílu - do škrtících rukou....
Celá hra jede v rytmu Vojckova běhu, jeho dusotu a v rytmu energické zemité hudby Radovana Přikryla. Vojckův příběh není odvyprávěn, je mozaikou motivů (koňský vlas, moč, zelí), vtipných náznakových dialogů a her se slovy), obrazů, dialogů. Smutná komika všech postav je v jejich gestech a grimasách velmi mrazivá (Hejtmanova hra obočí, Vojckovi tiky). Jdete z představení a myslíte na Vojckův čin (i když samozřejmě nemohu ručit za to, že nemyslíte na něco jiného). Probíráte se v duchu svými vztahy. Rozumí vůbec člověk, který jde vedle vás, nebo za kterým právě jdete, tomu co mu sdělujete? Nemíjí se vaše slova na křižovatkách nedorozumění? Vojcek je sice ve svém úzkostném, využívaném, nemilovaném a nepochopeném vojckovství extrém, ale co ty kusy Vojcků v každém z nás? PS: Až přijdete ke svému milému či milé -- pozor na koňský vlas... Ale co, stejně si to všechno "odnesete" nakonec vy sami. (Nebo Marie?) Vojcek , Georg Büchner.
Překlad - Ludvík Kundera; úprava - Martin Čičvák, Martin Kubran; režie - Martin Čičvák; dramaturgie - Martin Kubran; scéna - Emil Drličiak; kostýmy - Nina A. Stillmark; hudba - Radovan Přikryl.
Osoby a obsazení: Vojcek (Matěj Dadák), Marie (Monika Zaťková), Ondřej (Ondřej Sokol), Doktor (Stanislav Zindulka), Hejtman (Pavel Kikinčuk), Plukovní tambor (Karel Stárek), spoluúčinkují ledově klidní muži. Premiéra 13. dubna 2000.