Scéna.cz 

Jsem cool, a co ty?

Na zlínském festivalu se dostaly do zajímavé konfrontace dvě hry, spadající do oblasti coolness dramatiky. Aréna Ostrava uvedla hru Kanaďana Brada Frasera Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky (režie J. Klimsza) a pražské divadlo Kašpar hru Igora Bauerisimy norway.today (režie J.Špalek). Ta první se setkala s velmi smíšenými pocity mladých diváků (o těch starších ani nemluvím!), ta druhá byla přes své depresivní východisko přijata s nadšením.
Fraserova hra nás zavádí do světa, kde žádný z protagonistů nemá vyhraněnou sexuální orientaci (a pokud by se to tak zdálo, nesmíme se nechat oklamat!) Obvyklé atributy coolness - podivný sex, podivné touhy, drogy, závislost na automatech, bezcílné bloumání životem - jsou zde obohaceny o motiv sériového sexuálního vraha a zarámovány \" rozhlasovými vstupy\" téměř mystické sexy moderátorky. Celé je to ale nakonec o největší bolesti dnešní doby - osamělosti, vyprahlosti, zoufalého hledání kontaktu s druhými lidmi a snaze vyznat se sám v sobě. Kruté, provokativní, dnešní. Ne každý z diváků,je schopen se s takovou dávkou deprse vyrovnat. Snad jedinou útěchou může být, když si řekne - tak takové problémy naštěstí nemám!

Východisko hry norway.today (mimochodem hra autora českého původu byla za účasti autora poprvé představena v rámci Festivalu německého divadla v Praze) nalezl autor ve skutečném příběhu. Dva mladí lidé se prostřednictvím internetu domluví na společné sebevraždě exkluzivním způsobem - skočí z útesu do norského fjordu.
Na počátku hry tedy na šikmé bíle zářící ploše rozeznáváme jen dva stíny, z jejichž komunikace týkající se sebevraždy jde vražedný chlad. Paradoxně, ve chvíli, kdy vstoupí do světla jako dva poutníci směřující k nekonečnu, nabudeme přesvědčení, že tohle snad nemůže špatně dopadnout! Ti dva mladí lidé (Jitka Nerudová a Petr Lněnička) jsou totiž (i když se to všemožně snaží zastřít) plní života. Jen jim jaksi schází smysl... Prožívají tak spolu jakousi psychoterapii, jako by byli Robinsoni na opuštěném ostrově, s vidinou té blízké smrti najednou jsou nuceni se chtě nechtě hlouběji zamyslet, formulovat a obhájit svá rozhodnutí. Jako by se postoupně odlupovaly jejich masky. Krásná milostná \"cool\" scéna, kde v téměř snovém rozhovoru fantazírují nad tím, jak by se mohli milovat, je daleko působivější než jakákoli vášnivá naturalistická produkce, na něž jsem v poslední době na jevišti zvyklí. A pak, když vzájemně natáčejí na video své rozloučení se světem, jako by si najednou uvědomili trapnost svého počínání, svou povrchnost a zbytečnost svého gesta. Jejich katarze, a tím i návrat do života, který snad při všem nudném a hloupém stojí za to žít, není-li člověk sám, se přelévá i na diváka...
A tak vám přeju: žádnou depku, ale slunce v duši! :-))