Scéna.cz 

Jan Grossman (23. 5.1925 Praha - 10. 2. 1993 Praha)

Divadelní režisér, literární a divadelní kritik a teoretik Jan Grossman nevystudoval režii, ale přesto patřil k našim nejvýraznějším poválečným režisérům. Jeho hluboce promyšlené analýzy divadelního života u nás, stejně tak jako analýzy textů různých dramatiků, poučenost teoretická spojená s nezvyklou divadelní invencí, obrazotvorností a doslova divadelním kouzlem se nepominutelně zapsala do myslí všech, kdo měli možnost s ním spolupracovat, či kteří jen viděli jeho inscenace.
Jeho stylově čisté, rytmicky komponované inscenace, dokonalá výstavba situací a motivů jednání jednotlivých postav propojovala lehkost divadelního ztvárnění s hluboce tíživými existenciálními motivy, tragické i humorné až absurdní momenty života s naprostou samozřejmostí a zároveň jakousi nadčasovou jasnozřivostí.

Jan Grossman začal publikovat už během vysokoškolských studií, koncem války se zúčastnil protinacistického odboje. V letech 1945-48 studoval na FFUK v Praze srovnávací dějiny literatury a estetiku – ( po převratu byl však ze studia vyloučen a čestný doktorát získal až v roce 1991). Zároveň se stal v roce 1945 jedním ze zakladatelů deníku Mladá fronta, kde pracoval jako redaktor. V letech 1946-49 byl lektorem činohry ND, 1949-53 dramaturg státního divadla v Brně, kde zároveň debutoval jako režisér v činohře. V letech 1953-56 byl dramaturgem D 34, 1956-59 nakladatelský redaktor. Po propuštění z nakladatelství se začala definitivně věnovat jen divadlu. V letech 1959-61 byl dramaturgem Laterny magiky, kde spolupracoval s A. Radokem. Od roku 1962 působil v Divadle Na zábradlí, 1962-68 byl uměleckým šéfem jeho činohry. Zde vytvořil osobitou verzi absurdního divadla, jeho domácím autorem byl Václav Havel. Na repertoáru byl mj. A. Jarry, E. Ionesco, S. Beckett, F. Kafka. Za následné krize souboru z divadla odešel a po roce 1968 hostoval několik let v zahraničí (Mnichov, Vídeň, Curych, Armhem). Poté, co mu byl zakázán výjezd za hranice, pracoval mimo Prahu. 1973-80 režíroval v Chebu, 1980-83 v Hradci Králové, 1983-88 v Divadle S. K. Neumanna v Praze. Od roku 1989 se znovu stal režisérem (od 1991 uměleckým ředitelem) Divadla Na zábradlí.
Typickými postupy jeho režií byla zkratka, náznak, metafora, kontrast a důkladně promyšlená, ostře pointovaná gradace, s cílem odhalit nové úhly pohledu na inscenované dílo. Divadlo pro něj bylo týmovou spoluprací názorově spřízněných umělců, ve vzájemné komunikaci s divákem.
Mezi nejvýznamnější tituly patřily tyto inscenace: Král Ubu (A. Jarry, 1964), Vyrozumění, 1965, Largo desolato, 1990, Pokoušení, 1992 (V. Havel), Proces (F. Kafka, 1966), Racek (A. P. Čechov, 1978), Maryša (A. a V. Mrštíkové, 1981), Don Juan, 1982, 1989, Škola pro ženy, 1984 (Moliére).
Grossmanovy teoretické studie byly vydány ve výboru Analýzy (1991); jeho dílo shrnuto a zhodnoceno ve sbornících Jan Grossman, 1. Svědectví současníků (1996), 2. Inscenace (1997), 3. Interpretace (1998).