Scéna.cz 

To je ale bláznivý svět…

Mystifikace? Naturalismus? Psychologie? Absurdita? Je obtížné to pojmenovat jedním slovem, ale nejlépe celek, který předkládá v nové inscenaci (a je to vůbec inscenace?) režisér J.A. Pitínský, vystihuje charakteristika: „ze života“ či z „dějin 20.století“.
Princip je jednoduchý, zpracování báječné. J.A. Pitínský v podstatě „vykradl“ rozhovory Renaty Kalenské z Lidových novin, sem tam něco přidal (autory dalších rozhovorů jsou P. Placák,. E. Fleiser, A. Plavcová a R. Kopáč), a zabalil do oblíbené formy - celé se to odehrává v bláznici resp. v komunitním domě Villa Vallila v Červeném Újezdě u Votic.

Renata Kalenská (Jana Plodková), mladá „investigativní“ novinářka přijíždí do této psychiatrické léčebny, kde měl být právě hospitalizován Milan Knížák, aby s ním udělala interview. Novinářka se zde, v místnosti ozdobené dvěma portréty prezidentů – Havla a Klause, a později v uzavřeném oddělení s vypolstrovanými stěnami, setkává s nejrůznějšími osobami. Některé se samy přitočí a bez vyzvání začnou povídat, jiné je třeba trochu popíchnout, a společně s nimi jejich osudy prožít. Jsou to jen blázni, mistrně předstírající, že jsou těmi, jejichž ústy mluví – a nebo v bláznici skončili všichni kdysi zpovídaní VIPové?
Zcela vážně míněná interview seriozních novin najednou na scéně v oparu psychiatrické léčebny vyjevují svou absurditu, a mistrně pospojované do kontrapunktu (např. zpověď Věry Vackové-Žahourkové, spoluvězenkyně Milady Horákové, a moderátora Přemka Podlahy), stejně tak jako další fascinující výpovědi (čínský disident Harry Wu, americká spisovatelka slaďáků Barbara Cartlandová, Vladimír Hučín, Ludvík Zifčák, spisovatel Adolf Branald, fotbalista Jan Koller, rebel David Černý) mapující politickou a společenskou situaci druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Nabízejí skutečnost z mnoha pohledů, a najednou ta skládanka autentických rozhovorů dává dohromady tak absurdní obraz skutečnosti, jaký by nevymyslel žádný fabulátor. Šestice herců – bláznů (Ján Sedal, Roman Slovák, Jakub Žáček, Cyril Drozda, Miloslav Maršálek a Marie Ludvíková) hlídaní ředitelem (Miroslav Humhala) podává v jednotlivých „portrétech“ skutečně mistrné výkony. Pro diváka-novináře má hra ještě jeden půvab – ukazuje schizofrenní svět novináře, který chtě nechtě při rozhovoru přejímá rytmus a způsob komunikace svého protějšku. A tak je logické, že se zdejší Renata Kalenská nakonec stává součástí toho bláznivého světa, a už vlastně neví, zda ona sama je Knížák, Knížáková, Jan Hus nebo řeka Rýn… Dlužno podotknout, že se svého Knížáka (v přesné a roztomilá intepretaci Miroslava Maršálka) přece jen dočká.
Bonbónkem na závěr každého představení je skutečný rozhovor skutečné Renaty Kalenské s některou přizvanou osobností. V případě pohostinského představení v Arše (21.5.) to byla Eva Holubová. Půvab byl i v tom, že rozhovor navazoval na fiktivní Evu Holubovou (M. Ludvíková) z počátku hry. A ukázal, jen tak mimochodem, že novináři to se svými zpovídanými nemají lehké (a naopak).
Inscenace J.A. Pitínského rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v této sezóně urodilo na českých a moravských scénách, a rozhodně nebude bez šance při anketě kritiků za nejlepší počin roku 2005.