Scéna.cz 

Takový malý rasismus aneb Kupec benátský 21. století

Co je spravedlnost a co je křivda? Co je právo a co zákon? Co je slitování a soucit? Každý, kdo se zabývá Kupcem benátským, zachází nakonec s těmi nejzákladnějšími otázkami lidského svědomí. (Martin Hilský)

Na Nejvyšším purkrabství pražského hradu se v těchto dnech představila inscenace Kupce benátského v režii Romana Poláka. Inscenace, která v první chvíli může vzbuzovat rozpaky, ale čím více se do ní noříme, tím je působivější. Přiznám se, že při jejím sledování jsem prošla škálou pocitů – od zvědavosti na počátku, přes mírné znechucení, usilovné přemýšlení – co tím chtějí proboha říct?! až po mrazení v zádech nad tím, jak šílený prožíváme čas a jak ten Shakespeare dokáže být znovu aktuální...

Inscenace je to tak barvitá a mnohovrstevná, že – na první vidění – lze patrně poodkrýt jen pár vrstviček, ať už divadelních kouzel, tak i myšlenkových a pocitových. Takže výsledné svědectví je jen velice subjektivním pohledem na to, co jsem dokázala přečíst a jak jsem se zrovna v ten večer cítila.

Na scéně - kovové konstrukci (ve velikosti klasického alžbětinského jeviště) obehnané po stranách černým sametem - vévodí až barvotiskový žánrový obrázek Benátek. Kupec Antonio (Marian Zednikovič), s medvídkovsky nenápadnými rysy a s bílou růží v ruce tu přemítá o svém osudu obchodníčka. A pak začnou vzduchem létat svršky mladíků – příslušníků zlaté benátské mládeže. Ti posléze vtrhnou na scénu a jako děti se začnou koupat v brouzdališti (to je ale překvapení, které z níže posazeného hlediště nevidíme). Když se kupec pokochá pohledem na mladá těla, je Bassaniem (Ján Koleník) vyslovena prosba o finanční výpomoc při získávání sličné dosud nezadané dívky. Výpomoc přislíbena a mladík odchází vítězně s bílou růží v zubech. Hned vzápětí – jaká to změna. Pozadí se proměňuje v zrcadla a tu již za zpěvu jakési skoro operetní melodie spěchají sem dívky s truhličkami a lehce mondénní, lehce hysterická Porcia se svou služkou. Do třetice se představí Žid. Shylock (Bolek Polívka) v tomto podání je vysoký, doslova „čnějící“, strohost je překrývána až jakousi sebezhlíživou přehnanou pantomimou, hraničící s parodií na „žida“. A jako bonbónek samomluva samolibě rozkošatělého sluhy Gobba (Štefan Richterech). Jsou to ale všichni nesympatičtí, protivní lidé – řekne si divák. Je to ale nechutné divadlo – řekne si divák…

No, ano, je to tak. To všechno natřásání, ta velkolepá image, to hlazení vlastního ega, kde každý pokládá tu svoji pravdu za jedinou, je přesným obrazem naší doby. Ale pak, když opravdu začne o něco jít, chvílemi se ten nátěr loupe, a pod ním zahlédneme PRAVDU. Bezmocnost, nejistotu, neschopnost vymanit se ze svých zažitých představ, instinktivní nenávist ke všemu jinému než je můj svět, hluboké kořeny rasismu v nás, směšnost a nepřekročitelnost demagogie náboženských či společenských předsudků. K tomu napomáhá i rozdílnost řeči – Židi mluví česky, ctihodní Benátčané slovensky. Shylock už není Židem, ale židákem… A ve chvíli, kdy se jedni či druzí dostávají nahoru a triumfují nad protistranou, dokážou si vymyslet skutečně působivá gesta pohrdání (okázalé prskání a plivání na Žida, a naopak Shylockovo močení při rozhovoru s prosícím Antoniem). A pořád ten balanc mezi touhou po lidském citu, pochopení, a na druhé straně hrabivost, touha vlastnit, ovládnout, diktovat.

Mrazivá komedie lidských osudů. Inscenace nám na jedné straně dopřává užít scénických efektů (vodotrysky, světýlka, natřesené kostýmy dam), na druhé straně při soustředěných samomluvách Shylocka přiznat si, že rasismus a předsudky nejsou nikdy jednostranné. Je vždy důležité, na čí straně chceme stát. A režisér ve svém výkladu nám nechce dát šanci stanout na té či oné straně…

Sváteční divák se tedy může bavit prvoplánově podsouvanými gagy (včetně bezprostřední komunikace s divákem). Ten, který už mnoho viděl, může nacházet v inscenaci poučenost postmoderními postupy, v nichž se mísí všechno se vším, vliv filmového mága Quentina Tarantina, či ozvuk britské muzikálové verze Marné lásky snahy. Ale to vše lze ponechat stranou. Důležitý je výsledek. Je to inscenace provokující, nepohodlná, poutavá, i když chvílemi možná až příliš rozvleklá. A zároveň zajímavá tím, že myslí i na zahraničního diváka – charaktery jsou ostře vyhraněné, a rozeznatelné i bez porozumění textu, je to zároveň podívaná. Jen jedno není jasné – je to celé komedie nebo tragédie? Otázka stejná, jako mě napadne pokaždé, když sleduju televizní zprávy…

W.Shakespeare Kupec benátský
Překlad Lubomír Feldek a Martin Hilský; režie Roman Polák; scéna Pavol Andraško; kostýmy Simona Vachálková a hudba Peter Mankovecký.