Scéna.cz 

Zahradníkův pes v rytmu flamenka

Prosincová premiéra dramatu Lope de Vegy Vladařka závist aneb Zahradníkův pes v Národním divadle začíná šokem. Přes jeviště se zcela nazí (zakryti pouze v citlivých místech klobouky) kradou dva pánové. Přistiženi „publikem“ se s omluvami poroučejí...
Maďarská režisérka (a herečka) Enikö Eszenyi hostuje na naší první scéně už počtvrté. Po shakespearovské trilogii tedy další klasika – tentokrát z období španělského zlatého věku. Hlavní hrdinkou této jednoznačně erotické komedie je hraběnka Diana, která chladně odmítá nápadníky, a beznadějně se zamiluje do svého sekretáře Teodora – svou vášeň si však uvědomí až v okamžiku, kdy se provalí jeho poměr s krásnou komornou Marcelou. Rozhodně tu nejde o žádné romantické city, ale o pravé španělské pudové vášně a erotické hrátky. A vzhledem k tomu, že hraběnka se nemůže „zahazovat“ s někým, kdo stojí níže na společenském žebříčku, je tu nevyřešitelný (?) problém. Hraběnka flirtuje, drží svého tajemníka v naději, ale nikdy si ho nepustí blíže k tělu. A na druhé straně mu nechce dovolit, aby jej získala ta druhá. Máme tu tedy milostný souboj, který v renesanční komedii nakonec (díky intrice důvtipného sluhy) může dobře skončit.

Herecky nejzajímavěji působí dvojice pán a sluha – pragmatický a poživačný Teodor Davida Matáska a jeho vypečený, temperamentní sluha Tristan Michala Slaného. Eleganci a studenou krásu, se skrytou vášní někde uvnitř, přidává Martina Válková jako Diana. Marcela Magdaleny Borové je ztělesněním ženy „krev a mléko“, toho, co prvoplánově přitahuje muže a mnohdy činí pak dívky nešťastnými.

Vzhledem k tomuto lehce načrtnutému příběhu, který v sobě má (i z dnešních hledisek bulváru) jistou senzačnost, zasadila jej režisérka do rámce flamenka, tedy typické „hospodské“ hudby, z níž čiší erotika. A tak se v orchestřišti uhnízdili muzikanti a sbor, který vydupává a vytleskává rytmus scén, povzbuzuje hrdiny výkřiky a s nadšením fandí. Zvolený rytmus je tedy nejen logický, ale přímo účelový. Škoda jen, že herci v sobě nemají více španělského temperamentu, a tak je chvílemi více než zřetelné, že pouze „plní“ zadané. Jistější jsou v divadelních situacích, proti nimž ty taneční a pěvecké pokulhávají, takže máme dojem určité roztříštěnosti a chtěnosti. Vzhledem k tomu, že těch skutečně dramatických zápletek v textu zase tolik není, představení chvílemi sklouzává až k únavnosti a jednotvárnosti. Přídech senzačnosti citované první scény ale jistě diváky přitáhne...

Lope de Vega Vladařka závist aneb Zahradníkův pes
Překlad: Emanuel Frynta, režie: Enikö Eszenyi, scéna: Tomáš Ciller, kostýmy: Kateřina Štefková, hudba: Peter Mankovecký
Národní divadlo Praha, premiéra 15. prosince 2005.