Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Nina Divíšková: Asi mi pánbíček něco vrací

autor: archiv divadla

V době, kdy se mnohé herečky chystají do penze, Nina Divíšková je na roztrhání. Objevuje se nejen na nejrůznějších scénách nejen v Praze, ale i mimo ni, ale také ve filmech a seriálech. „Já mám problém, že nedokážu odmítnout,“ říká. Ale která herečka by odmítla, kdyby se jí nabízely takové šance, jako paní Nině?

Ve hře Dámská šatna se setkávají různé generace hereček a ukazuje se tu, jak to v herecké kariéře funguje. Mladé herečky se těší, jsou plné nadějí, ale mají málo rolí. Ta střední generace je na tom relativně nejlépe, ale zase řeší citové problémy. A starší dámy v podstatě stále žijí v obavách, že se s nimi divadlo rozloučí. U vás se ale stala úplně jiná věc...
Přesně tak. Já místo toho, abych na starý kolena odpočívala a starala se o vnoučátka, hraju jednu krásnější roli než druhou. A je opravdu těžké odmítat. Když jsem dostala nabídku do Dámské šatny, říkala jsem, to nemůžu, nestíhám. Protože natáčím seriál, a měla jsem problémy i s tím, aby mě pouštěli na zkoušky do Národního, kde jsme v Kolowratu připravovali hru Lenky Lagronové Pláč. Ale nakonec jsme se dohodli na kompromisu – alternujeme roli s Gábinou Vránovou.

Vzpomínáte na svoji úplně první dámskou šatnu. Jestli se nemýlím, bylo to v Ostravě...
Jo, to byla krásná doba. Hlavně tam byli bezvadní lidi. Takže nešlo o ten stoleček v šatně, ale o lidi, s nimiž jsme hráli. A Ostraváci byli báječní lidi. Takže když tam jedeme na zájezd, vždycky mě popadne takový zvláštní druh sentimentu, že ty doby jsou už dávno pryč a nikdy se nevrátí. Ale mám ohromnou radost, že se výborná atmosféra v Divadle Petra Bezruče pořád drží. Měli sice nějaké problémy, ale teď vyhrávají jednu cenu za druhou. A zaslouží si to - dělají výborné divadlo.

Ta Vaše druhá dámská šatna byla v legendárním Činoherním klubu.
To bylo pětatřicet let. Tak dlouho jsem tam taky hrála Svatavu v Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho v režii Ladislava Smočka. Pak nám to zakázali, takže byla krátká pauza. Když se to obnovilo (prozatímně v divadle v Kobylisích), vstoupil do toho Bolek Polívka a místo mě hrála Dáša Bláhová, protože tam nesměl být nikdo z původního obsazení.
Pak se to ale znovu vrátilo do Činoheráku, kde jsem Svatavu hrála až do roku 2000.

V šatně Činoherního klubu se tedy asi neřešily jen drby, ale taky třeba politika...
Tam se řešilo všechno, ale hlavně divadlo. Byly to mnohahodinové debaty. Když jsme jeli na zájezd, Petr Nárožný říkal: Tady stačí jeden velký pokoj, nějaká flaška vína a do rána se mluví o divadle... Strašně ho to bavilo. A tak si teď stýská, že dnes v rekvizitárně nezaslechne ani slovo o divadle, ani slovo o tom, co se povedlo a co se nepovedlo, tak jak jsme byli dřív zvyklí. Je to proto, že všichni jsou uspěchaní, schází ten kolektiv. V době, kdy jsem tam byla, byl v Činoheráku soudržný kolektiv, bez ohledu na to, kdo hrál velké a kdo menší role. Rozuměli jsme si všichni na mrknutí oka. A stejné porozumění bylo mezi herci a diváky. Dnes je to všechno takové rozptýlené, snad jedině v Dejvicích stále všichni drží pohromadě, povídají si a drží si palce.

Počet představení, která sehrajete za měsíc, je obdivuhodný, stejně jak náročnost rolí. Kde všude vás diváci mohou vidět?
V Divadle v Řeznické hrajeme PREMIÉRU MLÁDÍ, v Černé labuti s Divadlem Dáši Bláhové MRCHY, v Dejvickém divadle PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (už měla být derniéra, ale chtěli to natočit pro televizi a zatím se to nestačilo), v Rubínu hraju v takovém komorním kousku NĚŽNÁ, v Mladé Boleslavi v dramatu DŮM DONI BERNARDY (po prázdninách chtějí udělat derniéru na Palmovce), v Kolowratu nově PLÁČ a v Ta Fantastice OSM ŽEN. Je toho opravdu požehnaně. A navíc teď zkouším roli vědmy v připravovaném projektu Michala Horáčka KUDYKAM, který bude mít premiéru na podzim ve Státní opeře. Takže musím říct, že si trochu připadám jako podvodnice, když toho dělám tolik. A navíc jsem teď vstoupila do takového dlouhodobého projektu - seriálu Vyprávěj, který by se měl natáčet tři roky.

A necítíte určité zadostiučinění? V okamžiku Vašeho odchodu z Činoherního klubu to vypadalo, že všechno končí. A opak se stal pravdou...
Já nevím, co se stalo. Já jsem odešla z Činoheráku ve velkých slzách. Nebyl to pro mě jednoduchý odchod. Bylo to jako rozvod dobrého manželství, tragédie. Ale situace byla taková, že jsem tam už nemohla být – většina mých kolegů buď odešla už přede mnou, nebo zemřeli. A já jsem věděla, že musím odejít, i když mě přemlouvali, abych aspoň dohrála některé inscenace. Nakonec jsem dohrávala jen Svatavu v Burkem do roku 2000, aby mohli udělat alternace. Když jsem odešla, plakala jsem tři měsíce. Režisér Dušan Pařízek, se kterým jsme v té době zkoušeli Premiéru mládí, mi řekl věštecká slova: „Paní Nino, o co jde? Vždyť vy vůbec nekončíte, naopak – to je váš začátek.“ Já mu nevěřila, říkala jsem, že je nesmysl, abych v osmašedesáti letech někde debutovala. Ale on se nedal: „Dejte na moje slova!“ A kupodivu měl pravdu. Nahrnulo se toho tolik, že nevím, kam dřív skočit. Asi mi pánbíček něco vrací.

29.6.2009 23:06:57 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!