Scéna.cz 

Hedda Gablerová: černá labuť mezi betonem a lesem

Premiéra inscenace HEDDA GABLEROVÁ ve Stavovském divadle Národního divadla přinesla pozoruhodné spojení chladné moderní estetiky, technologií a silného symbolického obrazu závěru. Režisér Viktor Bodó se spolu se scénografem Júlim Balázsem rozhodl nepojmout drama pouze psychologicky, ale vystavět je jako komorní laboratorní situaci šesti postav uzavřených v technologickém prostoru, který připomíná byt založený na systému chytrých technologií i izolovaný bunkr zároveň.

Henrik Ibsen napsal Hedu Gablerovou v Mnichově (knižně vyšla roku 1890). Národní divadlo Praha ji uvedlo s Leopoldou Dostálovou roku 1911. Od té doby se Hedda Gablerová na české jeviště vrací znovu a znovu – mimo jiné jako mimořádná herecká příležitost pro představitelky titulní role.

Betonový pokoj a les za sklem

Scéna Júliho Balázse je strohá a nadčasová. Betonový interiér připomíná moderní přijímací prostor vybavený technologiemi – hlasové ovládání světel, hudby i zatemnění, automatizované dveře, videotelefon, moderní kuchyňský kout s baterií reagující na hlasové příkazy. Technologie však není dokonalá. Reaguje pomalu, občas selhává a působí nedotaženě.
Právě tato drobná selhání vytvářejí významovou rovinu inscenace. Stejně jako technologie ani lidé v tomto prostoru nefungují bezchybně. Postavy se snaží ovládat jeden druhého, manipulovat situacemi a řídit osudy ostatních, ale jejich systémy se stejně jako technologie zadrhávají.

Dominantou scény je velké sklo s průhledem do lesa. Stromy v popředí jsou fyzické makety, za nimi však pracuje projekce, která mění atmosféru prostoru – mlha, svítání, temnota či rozbřesk. Les tak působí jako proměnlivý emocionální barometr postav uvnitř betonového interiéru.
Tuto chladnou architekturu doplňuje kostýmní stylizace Fruzsiny Nagy, která pracuje s výraznými psychologickými kontrasty. Hedda v podání Pavly Beretové se pohybuje mezi temnou, téměř asketickou elegancí a výrazným rudým sametem, který na betonové scéně působí jako vizuální stopa potlačené vášně. V kontrastu s tím stojí civilnější siluety ostatních postav – akademická zdrženlivost Tesmana, outsiderství Lövborga i nenápadná uhlazenost soudce Bracka. Kostýmy tak nenápadně podporují základní dramaturgii inscenace: svět zdánlivého řádu, pod jehož hladinou se hromadí napětí.

Svět manipulace

Ibsenovo drama zde vystupuje jako soustava vztahů, v níž téměř žádná postava není vedlejší. Každý sleduje vlastní strategii přežití.
Jørgen Tesman v podání Filipa Kaňkovského je vědecký pracovník ponořený do světa knih a akademických ambicí. Jeho nepraktičnost kontrastuje s chladnou energií Hedddy, kterou hraje Pavla Beretová.
Beretová vystavuje Hedu jako krásnou, ale vnitřně rozervanou postavu. Navenek působí cynicky a chladně, její vztah k manželovi je spíše věcný než citový. Ve vztahu k Eilertu Lövborgovi (Igor Orozovič) však vybuchuje potlačená vášeň minulosti.
Výraznou postavou inscenace je soudce Brack v podání Marka Daniela. Jeho figura působí jako šedá eminence celého světa. Ví všechno, má kontakty, pohybuje se v síti informací a tiše sleduje osudy ostatních. Naopak Eilert Lövborg je v tomto systému spíše člověkem manipulovaným vlastním osudem a vlastní slabostí.

Intimita na hraně divadla

Jedním z nejsilnějších režijních momentů je scéna Hedda – Lövborg, která opouští jeviště a přesouvá se do hlediště. Postavy se pohybují mezi diváky a z různých stran vedou dialog. Diváci tak sledují detaily herecké akce z bezprostřední blízkosti. Tento moment ruší bezpečnou vzdálenost mezi jevištěm a publikem a proměňuje scénu v extrémně intimní situaci. Divák je náhle součástí prostoru konfliktu.

Hedda jako černá labuť

Závěr inscenace přináší silný scénický obraz. Po většinu večera doprovází dění klavírní hudba často připomínající valčíkový rytmus. Ve finále však zazní monumentální orchestrální gradace a hudební citace z Labutího jezera.
Režisér Viktor Bodó zde zároveň přesně pracuje s kontrastem mezi intimitou lidských povah a systémem technologií, který připomíná strukturovaný svět společnosti – prostor, v němž se osobitý jedinec stává cizorodým prvkem.
V té chvíli se začíná rozpadat scénický svět. Les za sklem mizí, makety stromů jsou taženy vzhůru do portálu a projekce se vytrácí. Výstřel zazní za sklem, objeví se dým a krev na jeho ploše.
Prostor se postupně otevírá vzhůru a Hedda zůstává v silném protisvětle jako stylizovaná černá labuť – bytost na hranici života a smrti. Betonový bunkr civilizace mizí a na okamžik se otevře metafyzický prostor tragédie. V tomto momentu přestává jít o společenské hry a manipulace. Zůstává pouze osud.
A Hedda Gabler tak na konci večera stojí sama – krásná, chladná a tragická jako černá labuť.

Henrik Ibsen: Heda Gablerová
Překlad František Fröhlich; režie Viktor Bodó; dramaturgie a úprava Jana Slouková; scéna Júli Balázs; kostýmy Fruzsina Nagy; hudba Klaus von Heydenaber; zvukový design Gábor Keresztes; světelný design Tamás Bányai; video András Juhász; asistentka výpravy Irina Vorobeva; tlumočení László G. Szabó; překlad anglických titulků Alžběta Soperová.
Osoby a obsazení: Heda Gablerová (Pavla Beretová); dr. Jørgen Tesman (Filip Kaňkovský); Tea Elvstedová (Denisa Barešová); Eilert Lövborg (Igor Orozovič); JUDr. Brack (Marek Daniel); Juliana Tesmanová (Veronika Janků) a služebná Berta (Alžběta Dolečková).
Národní divadlo Praha, uvedeno ve Stavovském divadle 5. března 2026.

📘 www.narodni-divadlo.cz