Scéna.cz 

Sběratel: Posedlost vlastnit druhého pokračuje

Divadelní spolek Kašpar zahájil novou sezonu 2026/27 premiérou inscenace SBĚRATEL. V režii Šimona Dominika se v hlavních rolích představují Tereza Engelová jako Miranda a Ondřej Novák jako Frederick Clegg. Autor knižní předlohy John Fowles rozehrává strhující drama průměrného bankovního úředníka, jehož vášní je sbírání motýlů. Když Frederick vyhraje obrovskou sumu peněz, koupí si dům na samotě. A jeho sběratelská vášeň pokračuje. Tentokrát se však objektem jeho zájmu stává mladá žena.

Fowlesův román Sběratel vyšel v roce 1963. Už o dva roky později jej na filmové plátno převedl režisér William Wyler. Do hlavních rolí obsadil Terence Stampa a Samanthu Eggar. Na českých jevištích nastudovalo Sběratele například Divadlo v Řeznické v roce 2001. Příběh Fredericka Clegga a Mirandy tak už více než šedesát let nabízí otázku, kam až může vést lidská touha něco získat a vlastnit.
Samotné slovo sběratel přitom získává v příběhu mnohem hlubší význam. Frederick sbírá motýly, které zabíjí, preparuje a uchovává jejich mrtvou krásu. Miranda mu připomíná, že zabitím jednotlivých motýlů přerušuje také možnost dalších generací. Proti sobě se tak dostávají dva pohledy. Frederick chce krásu zachytit a vlastnit, Miranda ji vnímá jako součást života a projev svobody. A právě člověk se stane dalším objektem Frederickovy sběratelské vášně.
Klubovna Divadelního spolku Kašpar je pro tuto inscenaci téměř ideálním prostorem. Stísněný suterén staví diváky do bezprostřední blízkosti Mirandy. Diváka obklopuje stejná atmosféra a pocity stísnění jako ji. Její uvěznění se tu dostává až na hranu existenciálního žití a přežití. Scéna přitom nepředstavuje obyčejnou sklepní celu. Frederick pro svou zajatkyni vytvořil pokoj. Dominantou je postel, nechybí koberec, paraván, knihy o umění, obrazy ani stojan s oblečením. Zdánlivé pohodlí však nic nemění na skutečnosti, že Miranda nemůže svobodně otevřít dveře a odejít.

Režisér Šimon Dominik nejde pouze do hloubky psychologie obou postav, ale rozehrává jejich příběh ve třech rovinách. Frederick zaznamenává události při natáčení podcastu, Miranda si vede svůj osobní deník. Každý z nich tak nabízí vlastní interpretaci událostí, sebe sama i toho druhého. Třetí rovina vzniká v jejich společném jednání. Obě individuální výpovědi se střetávají s tím, co se skutečně odehrává mezi nimi. Divák sleduje vzájemný nátlak, manipulaci i přetvářku. Jejich pozice však nejsou rovnocenné. Frederick má v ruce klíč ke svobodě, Miranda musí hledat sílu a taktiku, jak přežít.
Její závislost na únosci přitom získává až děsivý rozměr. Když se Frederick jednou dlouho nevrací, Miranda vysloví oprávněnou obavu: co kdyby se mu něco stalo, co by potom bylo s ní? Člověk, před kterým se potřebuje zachránit, je zároveň jediným člověkem, na němž v uzamčeném prostoru závisí její přežití.
Jednotlivé obrazy od sebe Šimon Dominik výrazně odděluje. Jejich proměnu podtrhují kostýmy, hudba i projekce. Frederickovy výpovědi získávají podobu autentického podcastového záznamu. Před jeho obličejem svítí kruhové světlo, za ním je umístěný mobilní telefon, který jej skutečně natáčí. Frederick zaznamenává události ze svého úhlu pohledu, konstatuje je a místy své jednání obhajuje. Jako by přitom doufal, že právě jeho příběh jednou vzbudí pozornost a proslaví ho.

Výraznou součástí inscenace je výprava Karla Čapka. Pokoj se prostřednictvím projekcí proměňuje, aniž by se měnil jeho základní půdorys. Stejně významnou roli mají kostýmy Anny Hruškové. Miranda přichází v černé kožené bundě, později ji vidíme ve světle modrých či růžových šatech a v županu s výrazným motivem pavích ok. Ten se objevuje také na povlečení a vrací se v prostoru pokoje. Miranda se tak vizuálně stále více stává jeho součástí – téměř dalším exemplářem Frederickovy sbírky.
Fredericka naopak charakterizuje kostkovaná bundokošile zapnutá až ke krku. Zdůrazňuje jeho stísněnost, uzavřenost i bezradnost onoho nenápadného úředníčka. V kontaktu s Mirandou se však dokáže proměnit. Jednou působí téměř úslužně, jindy se snaží vytvořit iluzi běžného vztahu. Proměnu podtrhuje i bílá košile, prostřený stůl, sklenice vína a Miranda v růžových šatech. Výprava přitom opakovaně pracuje s modrou barvou. Může představovat naději, stejně jako chlad a bezvýchodnost. A právě otázka, komu v jednotlivých okamžicích naděje patří, zůstává otevřená.

Frederick Clegg v podání Ondřeje Nováka není přímočarou postavou. Herec mu nabízí několik poloh, které se postupně překrývají. Při natáčení podcastového záznamu působí upjatě, až strnule. Nelze přitom jednoduše odhalit, co je příčinou jeho současného chování. V kontaktu s Mirandou dává najevo, že mu na ní záleží, snaží se stylizovat do role jejího obdivovatele a člověka, který jí nechce ublížit. Pod tím vším se však skrývá hluboký sebeklam.
Novák výrazně pracuje s mimikou, ještě působivější je však jeho práce s rukama. Prsty o sebe klepou, ruce se chvějí, jindy se prsty třou jeden o druhý. Všechno se odehrává v drobných, téměř nepostřehnutelných mikropohybech. Právě jimi herec podkresluje Frederickovo vnitřní napětí, které nemusí vyjadřovat slovem ani výrazným gestem. Úslužnost a zdánlivá starostlivost se tak potkávají s upjatostí a neustálým vnitřním neklidem.
Tereza Engelová jako Miranda Greyová není prvoplánově vyděšená ani ustrašená. Jako výtvarnice citlivě vnímá vnější svět, zároveň však dokáže zřít dovnitř. Máme pocit, že vnímá barvy a předměty kolem sebe, především však intenzivně pozoruje Fredericka. Snaží se ho přečíst a najít klíč k jeho slabinám. Potřebuje zjistit, co na něj platí, protože právě v tom spočívá jedna z jejích možností, jak přežít. Miranda proto také předstírá a manipuluje. Když se pokusí sehrát zánět slepého střeva, její plán nevyjde a Frederickova nedůvěra vůči ní se naopak prohloubí. Engelová se přitom nesnižuje k jednoduchému obrazu bezbranné oběti. Miranda se vůči Frederickovi snaží vystupovat sebevědomě, i když ji to stojí obrovské vypětí. Neustále hledá další možnost, další cestu, další slabé místo svého věznitele. Přes veškerou snahu však svůj boj nakonec prohrává.

Nejsilnější jsou však oba herci ve vzájemné interakci. Mrazivě působí už okamžiky nasazování a snímání pout. Cvaknutí štípaček zní jako nekompromisní rozsudek. Nic nelze vzít zpátky. Překvapivě nejde o fyzický souboj, v němž Miranda udeří Fredericka talířem a s lahví v ruce váhá, zda zasadit další úder. Mnohem působivější je scéna, kdy Frederick fotografuje Mirandu u stěny. Vyrábí si určité alibi a současně stupňuje a ověřuje svůj vliv na ni. Engelová je v tomto okamžiku jako Miranda naprosto zlomená a pokořená. Novákův Frederick se právě tady navzdory veškeré své slabosti ukazuje jako ten silnější predátor. Má svého motýla. Svou noční můru.

Inscenace Sběratel je díky souhře režie, výpravy, hudby, daného prostoru a především hereckých výkonů velmi působivá. Jednotlivé složky se vzájemně doplňují a vytvářejí sevřený celek, z něhož není snadné uniknout ani divákovi. Patologie příběhu přitom nezůstává uzavřena ve sklepním pokoji Frederickova domu. Přesahuje do současného světa, v němž člověk stále častěji nejen žije svůj život, ale zároveň jej zaznamenává, zveřejňuje a nabízí ostatním. Frederick sbírá motýly, unese Mirandu a nakonec sbírá i záznamy vlastního příběhu. Možná právě proto působí Sběratel i více než šedesát let po vydání Fowlesova románu tak znepokojivě. Změnily se prostředky. Posedlost vlastnit druhého člověka pokračuje.

★★★★★

🎭 Sběratel
Dramatizace Mark Healey; autor předlohy John Fowles; překladatelka Dana Hábová; režie Šimon Dominik; dramaturgie Lenka Bočková; scéna Karel Čapek a kostýmy Anna Hrušková.
Osoby a obsazení: Miranda Greyová (Tereza Engelová) a Frederick Clegg (Ondřej Novák).
Divadelní spolek Kašpar, premiéra 13. září 2026, Klubovna v Jindřišské 23.

📘www.divadlovceletne.cz