Scéna.cz 

Tiše buší ploština – paměť jako rytmus

V rámci regionální dramaturgické linie uvedlo Městské divadlo Zlín 28. února 2026 ve světové premiéře inscenaci Tiše buší ploština – uměleckou rekonstrukci historické události a autentických výpovědí pamětníků. Nejde o faktografický záznam tragédie, ale o její transformaci do divadelního tvaru. Autor a režisér Dodo Gombár nenabízí expozici ani jednoznačný soud. Místo toho skládá mozaiku hlasů, charakterů a motivů, které nechává zaznít v rytmickém oblouku. Hodnocení přenechává divákovi.

Gombár je s Městským divadlem Zlín dlouhodobě spjat. Od Mistra a Markétky (2005) přes Fausta, Pokušení a vykoupení (2007), Žítkovské bohyně (2014), oba díly baťovské trilogie Baťa Tomáš, živý (2014), Baťa III (2022) či Kytici (2023) systematicky rozvíjí téma hledání pravdy a hodnot v tlaku dějin. Tiše buší ploština tuto linii potvrzuje. Ne jako opakování, ale jako další variaci téhož existenciálního napětí.

Rytmus místo patosu

Inscenace je především rytmická. Tragédie zde není rozehrána jako naturalistický horor ani jako patetické rekviem. Pulsuje. Scény se skládají v dynamických střizích, hudební a pohybová složka vytváří tlak, který nedovolí divákovi ustrnout v bezpečné distanci.
Alegorické postavy – Čas (Jana Tomečková), Vojna (Pavel Majkus), Smrt (Bianka Doušová) a Svědomí (Lenka Titzová) – nevytvářejí mlhu. Naopak umožňují zastavení v jinak pulzujícím tvaru. Zejména duety Času a Vojny přinášejí zvláštní klid uprostřed napětí. Svědomí je však jiného druhu: je to rytmus, který tepe. Nejen v historickém čase příběhu, ale i v přítomném čase hlediště. Buší do vědomí současníků. Připomíná, že paměť není muzeum, ale závazek.

Symbol místo naturalismu

Vypjaté situace nejsou líčeny v drastické nahotě. Autor nabízí stylizaci. Igelit se stává symbolem popela a jímek, bušení do prsou zvukem prudkého odletu vyplašených ptáků.
Scénografie Jaroslava Milfajta pracuje s rezavou, industriálně pojatou krajinou, která nepředstavuje konkrétní vesnici, ale paměťový prostor. Materiál koroduje, stárne, ztrácí kvalitu – stejně jako čas proměňuje paměť.
Kostýmy Lindy Holubové drží střídmou autenticitu bez muzeální ilustrativnosti. Uniformy nejsou karikaturou, civilní oděvy partyzánů nepodléhají romantizaci a alegorické postavy jsou vizuálně odděleny jen jemným akcentem, nikoli efektem. Celek tak zůstává jednotný – stylizovaný, ale věrohodný.
Vycpaní ptáci zasazení do stěn jsou jedním z nejvýraznějších obrazů večera. Ptáci jsou zastavený čas. Každý exponát v jiné póze – vzlétá, sedí, protahuje se, zobe. Zmizel život, zůstala jeho stopa. Mrtví i živí jsou zde propojeni skrze vzpomínku. Paměť je osobní i kolektivní, ale vždy selektivní. Zlo se vytěsňuje, bolest se upravuje, perspektiva se mění.

Postavy bez černobílosti

Velmi silnou scénou je výstup Dominika (Tibor Kotlár), psovoda u SS jednotky. Přiváží na scénu klec plnou náhubků. Personifikuje je, jedná s nimi jako s živými psy. Vnitřní pochody fanatika či vojáka podřízeného rozkazu se zhmotňují v groteskně děsivém dialogu s předměty. Psi jsou před exekucí vyhladovělí – zuřivost je nástrojem systému. Scéna je přesná, neefektivní, mrazivá.
Další vypjatý moment přináší rozhodování partyzánů o přijetí dvou nově příchozích (Oldřich Baťa – Pavel Vacek, František Machů – Adam Kořán). Historie ví, že jejich přijetí bylo osudové. Inscenace však nehraje na generály po bitvě. Anka, pasekářka (Eva Daňková), vstupuje do diskuse s razancí, která kontrastuje s váhavostí Ladislava (Zdeněk Lambor) i Pavla (Marek Macej). Rozhodování není černobílé. Je lidské.
Silný obraz přináší také Gustav Řezníček jako Jan Machů. Pasekář, který v hořícím domě odhodí granát do vedlejší místnosti a tím zabije své sousedy. Jednal instinktivně, aby přežil. Zabil je – nebo je vysvobodil z pomalé smrti v plamenech? Řezníček hraje ztracenou duši bez patosu. Ticho kolem jeho postavy je těžké.

Rovnováha mezi faktem a poezií

Tiše buší ploština je inscenací o rovnováze. Mezi faktem a poetickou stylizací. Mezi vinou a pochopením. Mezi minulostí a přítomností. Gombár pracuje s empatií, nikoli s moralismem. Neoslavuje hrdiny ani nezatracuje zlosyny. Každá strana má svou pravdu, svou interpretaci. Otázkou zůstává, kde hledat zralý střed.
Rytmus mozaiky hlasů vytváří tvar, který není dokumentem ani manifestem. Je to rekonstrukce paměti v pohybu. A právě v tom spočívá síla inscenace: v odvaze ponechat odpovědnost za soud divákovi.
Tato inscenace se řadí k archetypálním pokusům o vyrovnání s minulostí. Měli by ji vidět diváci z celé republiky – byť ve Zlíně je její dopad zesílen místní stopou krajiny a konkrétní pamětí prostoru. Dodo Gombár dokázal převést regionální tragédii do obecné roviny, kde se setkávají všechny křivdy, všechna napětí a všechny pochybnosti podobných míst napříč časem.

Tiše buší ploština. A ten puls nepřestává ani po potlesku. Paměť jako rytmus, který se vrací. Ne jako křik, ale jako tiché, vytrvalé bušení.

★★★★★

Dodo Gombár: Tiše buší Ploština
Režie Dodo Gombár; dramaturgie Katarína Koišová; scéna Jaroslav Milfajt; kostýmy Linda Holubová; hudba Róbert Mankovecký a pohybová spolupráce Jiří Hejcman.
Osoby a obsazení: Ladislav (Zdeněk Lambor); Muž v obleku (Rostislav Marek); Vladimír Růčka, farář (Radovan Král); Anka, pasekářka (Eva Daňková); Zvonek, pasekář (Radislav Šopík); Holčáková, pasekářka (Tamara Kotrbová); Nikolaj, partyzán (Josef Koller); Marta (Marie Vojtěchová); Markéta, pasekářka (Karolína Vlčková); Jan Machů, pasekář (Gustav Řezníček); Werner Tutter (Jan Leflík); Dominik, příslušník SS (Tibor Kotlár); Oldřich Baťa, konfident (Pavel Vacek); František Machů, konfident (Adam Kořán); Pavel, partyzán (Marek Macej); Hanka / Smrt (Bianka Doušová); Vojna (Pavel Majkus); Čas (Jana Tomečková); Svědomí (Vojtěch Brhel / Lenka Titzová); Příslušníci SS (Jan Krejčí, Karel Matuška, Pavel Slíva, Petr Škrabal, Radek Vojtěch, Ondřej Vrána).

Městské divadlo Zlín, světová premiéra 28. února 2026


📘 www.divadlozlin.cz