Scéna.cz 

Večer tříkrálový: Vstávají nám vlasy na hlavě?

Činohra Národního divadla Praha uvádí od května 2026 ve Stavovském divadle Shakespearovu komedii VEČER TŘÍKRÁLOVÝ. V překladu Jiřího Joska ji nastudoval režisér Jan Nebeský. Tento titul je na této scéně uváděn již počtvrté, poprvé od roku 1945. Tehdy jej v obnovené premiéře nastudoval režisér Karel Dostal v překladu Bohumila Štěpánka. V roce 1963 následovala inscenace Jaromíra Pleskota v překladu Erika Adolfa Saudka pod názvem COKOLI CHCETE ANEB VEČER TŘÍKRÁLOVÝ, v roce 2001 pak uvedla svou interpretaci Enikö Eszenyi v překladu Martina Hilského.

Večer tříkrálový patří k nejotevřenějším Shakespearovým komediím. Staví na převlecích, záměnách identit a setkávání postav z různých společenských vrstev i životních světů. Právě tato otevřenost nabízí inscenátorům široký prostor pro interpretaci, podobně jako SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ nebo JAK SE VÁM LÍBÍ. Zdánlivá svoboda a hravost však v sobě skrývají i určitá nebezpečí. Inscenace může snadno sklouznout k laciné komediálnosti a podbízivým efektům, stejně jako k opačnému pólu – svázané a ilustrativní interpretaci, která potlačí živost a nejednoznačnost textu. Jakou cestou se vydala inscenace Večera tříkrálového v režii Jana Nebeského?

Režisér Jan Nebeský patří k výrazným osobnostem českého divadla posledních desetiletí. S Národním divadlem je spjat již od druhé poloviny osmdesátých let, kdy zde v sezoně 1986/1987 nastudoval inscenaci Rukojmí. V dalších letech na první scéně uvedl například Dona Juana, Krále Leara nebo Tartuffe Impromptu! aneb Variace podle slavného Molièrova textu. Národní divadlo uvedlo rovněž jeho autorské či spoluautorské projekty, mezi nimi Však světla nechte plát... – Benefice Jana Kačera nebo inscenaci Wernisch (2024). Vedle Národního divadla působil také v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo Pod Palmovkou), Činoherním klubu, Divadle Komedie a na řadě dalších českých scén.
Také ve Večeru tříkrálovém se nevydává cestou psychologického realismu. Vytváří svébytný divadelní svět, jehož základem je výrazně stylizovaný prostor a herectví pohybující se na hranici grotesky, nadsázky a komiksové zkratky. Jednotlivé postavy připomínají spíše figury než psychologicky propracované charaktery. Tento přístup může být částí publika vnímán jako balancující na hranici podbízivosti či bulvární zkratky, ve skutečnosti však zůstává po většinu času pevně ukotven v režijním konceptu.
Nebeského rukopis jsem v této inscenaci vnímal jako záměrně zbytnělou komiksovou bublinu odrážející svět současné digitální komunikace. Svět zahlcený převleky, stylizací, parodiemi, falešnými identitami a neustálou snahou zaujmout za každou cenu. Svět, v němž se vedle sebe ocitají autentické emoce, karikatura, sebeprezentace i prvoplánová touha po pozornosti. Právě zde ztrácejí hranice mezi skutečností a předstíráním svou jednoznačnost, podobně jako v samotném Shakespearově Večeru tříkrálovém. Nebeského Ilýrie tak nepřipomíná romantický svět shakespearovské komedie, ale rozbouřený mediální prostor současnosti, v němž se za maskami, převleky a rolemi stále obtížněji hledá skutečná lidská tvář.

Pod břichem plejtváka

Scénograf Dragan Stojčevski a kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková vytvářejí jednotný a výrazně stylizovaný svět, v němž se realita prolíná s karnevalem, varieté i maškarním rejem. Dominantou prostoru je model plejtváka obrovského zavěšený nad scénou. V Nebeského interpretaci nepůsobí pouze jako výtvarný efekt, ale jako symbol světa, který neustále zvětšuje a přifukuje skutečnost. Drobná událost se stává aférou, bezvýznamný detail celospolečenským tématem. Velryba však představuje ještě další fázi tohoto procesu. Jakmile se objeví, začnou ji všichni zkoumat, rozebírat a pitvat. Stává se objektem kolektivní pozornosti, která zaměstnává společnost natolik, že přestává vnímat podstatnější otázky. Nebeského Ilýrie tak připomíná svět, v němž je mnohdy důležitější mediální konstrukce problému než problém samotný.

Kostýmy nesměřují k historické věrnosti ani k jednotnému časovému určení. Pracují s výraznou stylizací, nadsázkou a proměnou identity. Významnou roli zde hrají paruky, které nejsou pouhým doplňkem, ale stávají se součástí charakteristiky jednotlivých postav. U Tobiáše Broka, Marie či Ondřeje Chabruse vytvářejí osobitou karikaturní masku a posouvají jejich projevy směrem ke grotesce.
Nebeský a Štefková se zároveň nebojí výrazných výtvarných zkratek. Malvoliův slavný žlutý podvazek je nahrazen žlutými žabkami, Antonio získává stylizaci připomínající dobrodružné filmové piráty a jednotlivé podoby Olivie pracují s proměnou účesu, kostýmu i celkové siluety postavy. Vnější vzhled se zde stává součástí hry s identitou stejně důležitou jako samotný text.
Vrcholem této poetiky je závěrečná maškarní stylizace připomínající karneval masek či tanec smrti. Postavy se proměňují v bizarní bytosti, jejichž podoba definitivně opouští realistický svět. Právě zde se naplno ukazuje Nebeského záliba v obrazech pohybujících se na pomezí grotesky, fantazie a existenciálního podobenství.

Významnou součástí Nebeského výkladu je hudba Aleše Březiny. Písně zde nepůsobí jako oddechové číslo ani ilustrace děje. Naopak rozšiřují významový prostor inscenace a vytvářejí svět oscilující mezi kabaretem, šantánem a současnou show. Právě prostřednictvím hudby získává Nebeského Ilýrie další rozměr – svět, v němž se skutečnost neustále proměňuje v představení a každý se zároveň stává hercem i divákem. Nejvýrazněji tuto rovinu zprostředkovává Šašek Filipa Kaňkovského, jehož písně propojují jednotlivé dějové linie a vytvářejí protiváhu k okolnímu karnevalu identit.

Šašek ví víc než ostatní

Výjimečné postavení má v tomto světě Šašek v podání Filipa Kaňkovského. Zatímco ostatní postavy podléhají společenským pravidlům a rolím, jemu je dovoleno téměř vše. Může komentovat dění, ironizovat ostatní i sám sebe, vstupovat mezi jednotlivé příběhy a překračovat hranice vkusu i společenských konvencí. Kaňkovského pojetí přitom vzdáleně připomíná postavu Ivana Martina Jirouse. Nikoli doslovnou podobností, ale zvláštní směsicí outsiderství, ironického nadhledu, životní rozervanosti a svobody člověka stojícího mimo běžný řád věcí. I zdánlivé detaily jeho vzhledu či chování nepůsobí jako náhoda, ale jako součást postavy, které okolní svět odpouští téměř vše. Šašek se tak stává nejen komentátorem dění, ale také jedním z klíčů k pochopení Nebeského interpretačního výkladu.

Lucie Trmíková vytváří v Olivii postavu ovládanou nenaplněnou touhou. Její cit není dialogem ani hledáním porozumění. Přichází jako nabídka, která nepřipouští odmítnutí. Ve světě převleků a falešných identit se tak Olivia stává symbolem člověka, který nehledá druhého, ale vlastní představu o něm.

Také Orsino Vladimíra Javorského působí jako člověk, který již dávno ztratil směr. Jeho postava nevyzařuje sílu vládce ani přirozenou autoritu. Spíše připomíná muže uvězněného ve vlastních představách, neschopného skutečného rozhodnutí a skutečného vztahu.

Výraznou trojici tvoří Tobiáš Brok (Robert Mikluš), Marie (Kateřina Winterová) a Ondřej Chabrus (Ondřej Pavelka). Nebeský je nepojímá pouze jako komické figury. Působí spíše jako vrstva, která žije z prostředkování vztahů mezi mocí a těmi, kdo k ní nemají přístup. Jsou hybateli intrik, tvůrci nálad i šiřiteli polopravd. Jejich svět stojí na neustálém komentování, manipulaci a zábavě.

David Prachař vytváří v Malvoliovi postavu člověka přesvědčeného o vlastní výjimečnosti. Přestože jeho společenské postavení má své jasně vymezené hranice, sám sebe vnímá jako někoho, komu náleží více. Jeho tragikomický pád pak nevychází pouze z posměchu okolí, ale především z neschopnosti rozpoznat vlastní míru.

Nejblíže divákovi zůstává Viola Denisy Barešové. Na rozdíl od ostatních neusiluje o moc, postavení ani obdiv. Především se snaží přežít v nepřehledném světě, v němž jsou převlek, hra a změna identity otázkou nutnosti. Její Cesario není romantickým dobrodružstvím, ale strategií přežití. Právě proto působí ze všech postav nejautentičtěji.

Nebeského Večer tříkrálový nebude inscenací pro každého. Ne proto, že by byl nesrozumitelný, ale proto, že odmítá nabídnout jediný správný výklad. Podobně jako obří plejtvák zavěšený nad scénou se i celá inscenace vzpírá jednoznačné interpretaci. Může být zlatým teletem, kolem něhož se soustřeďuje pozornost společnosti. Může být Danajským darem, který na první pohled slibuje zisk, ale po otevření přináší nové otázky a problémy. Může být Pandořinou skříňkou, do níž stačí jednou nahlédnout a již nelze znovu zavřít. A možná je i hledáním vlastního zlatého grálu – pravdy, identity a smyslu ve světě převleků, masek a rolí.
Jan Nebeský nenabízí odpověď. Nabízí obrazy, symboly a otázky. A právě proto člověk po odchodu ze Stavovského divadla nepřemýšlí pouze o Violině převleku nebo osudech jednotlivých postav, ale také o tom, co vlastně představuje onen obří plejtvák visící nad scénou. A není vyloučeno, že právě v tom okamžiku nám z celé Nebeského Ilýrie začnou obrazně řečeno vstávat vlasy na hlavě.

🎭 William Shakespeare: Večer tříkrálový
Režisér Jan Nebeský; scéna Dragan Stojčevski; kostýmy Kateřina Štefková; světelný design Jiří Podubský; hudba Aleš Březina a dramaturgyně Jana Slouková.
Osoby a obsazení: Orsino (Vladimír Javorský), Viola (Denisa Barešová), Olivie (Lucie Trmíková), Marie (Kateřina Winterová), Malvolio (David Prachař), Tobiáš Brok (Robert Mikluš), André Chabrus (Ondřej Pavelka), Šašek (Filip Kaňkovský), Sebastian (Prokop Košař) a Antonio (Jiří Černý).
Národní divadlo Praha, premiéra 28. května 2026 ve Stavovském divadle.

www.narodni-divadlo.cz