Scéna.cz 

Cesta do hudební Anglie I.

Když jsem na ruzyňském letišti nastupoval do Boeingu 707, měl jsem za sebou stručný a korektní rozhovor s imigrační úřednicí a před sebou dvě předsevzetí: zdokonalit svou angličtinu a poznat britský hudební život co možná nejdůkladněji. Naivně jsem předpokládal, že měsíční kurs bude dostatečným základem k tomu, abych v následném čtrnáctidenním pobytu v Londýně suverénně proplul všemi jazykovými úskalími a v ply-nulých rozhovorech s nejdůležitějšími hudebními veličinami se stal znalcem anglické hudby. Inu, člověk si nemá klást maximální cíle…

Brighton a Glyndebourne
Svá předsevzetí jsem začal naplňovat během kursu ve známém přímořském městě Brighton, víkendovém místě všech Londýňanů. Již tam jsem pátral po hudebním životě, ale byl jsem dost zklamán. V letní sezoně, kdy zde bylo nejvíce hostů, se v městě velikosti Brna nekonal ani jeden koncert vážné hudby, ba dokonce ani tzv. turistické koncerty v kostelech či jinde. V divadle hostovala zájezdová tělesa s různými muzikálovými produkcemi, kabarety a činohrami spíše druhořadé úrovně. Několik komorních koncertů se konalo na krásném zámku Arundel (vzdáleném asi 40 km od Brightonu), kde se také na přelomu srpna a září uskutečnil velký hudební a divadelní festival – ten jsem však již nezastihl. A tak největším zážitkem se mi stala návštěva „operního“ zámku v Glyndebourne.
Už jenom prohlídka samotného místa je úchvatná. Když jsem tam dojel poprvé (z nádraží v městečku Glynde je to asi čtyři míle, a tak mi nezbylo než si stopnout auto se sympatickými manželi, kteří mě dovedli téměř až ke kase a snažili se přemluvit neoblomného prodavače, aby mi přece jen nějaký lístek prodal), zaujala mě nejen poměrně neforemná, moderní budova uprostřed typického anglického zámku, ale také nádherná scenérie parku a okolních strání s pasoucími se ovečkami. Hodinu před představením tu na trávníku korzovaly dámy ve večerních toaletách a pánové v upjatých „evening dressech“, jak je předepsáno v brožuře, případně posedávali na trávě a trávili čas před začátkem příjemným piknikem.
V této sezoně se v období od 17. 5. do 26. 8. hrálo šest oper: Fidelio, Brittenův Sen noci svatojánské, Figarova svatba, Otello, Věc Makropulos a novinka, opera významného britského skladatele Harrisona Birtwistlea The Last Supper (Poslední večeře), která byla festivalem objednána. Na Verdiho Otella jsem nakonec lístek nedostal a sledoval jsem první dějství pouze z monitoru ve foyeru, zato jsem odjížděl s pocitem vítězství, neboť jsem měl v kapse vstupenku na novinku v po-měrně příznivé ceně – je třeba dodat, že vstupenky se pohybují v rozmezí 10-137 liber, přičemž ty „levné“ jsou obvykle k mání, až když jsou vyprodány dražší.
Opera The Last Super (libreto Robin Blaser) je moderním podobenstvím poslední večeře páně na přelomu druhého a třetího tisíciletí, tedy po dvou tisíci letech. Starodávný příběh je uveden Duchem (jediná ženská role, skvěle zpívala Susan Bickley), který znovu zve na scénu jedenáct apoštolů, aby diskutovali s Ježíšem o smyslu lidského konání pod prizmatem uplynulých staletí plných násilí a hrůz. Nepozván přichází také Jidáš a konflikt mezi ním a dalšími apoštoly usmiřuje až Ježíš. Přestože jsem nemohl při své úrovni angličtiny pochopit všechny jemnosti náročného textu, vynikající režijní zpracování (Martin Duncan) spolu s působivou dramatickou i lyrickou hudbou mě zcela strhlo. Vynikající byly pěvecké a herecké výkony všech protagonistů, zejména William Dazeley v titulní roli a basista Geoffrey Moses v roli Petra podali skvělý výkon. Stejně jako všechna ostatní představení i toto hrál London Philharmonic Orchestra (zde v redukovaném počtu komorního orchestru) pod taktovkou Elgara Howartha – obtížné partitury se zhostili výtečně.
Londýn a Proms
Letní Londýn, to jsou pro muzikanta především koncerty PROMS. Snad opravdu největší hudební festival na světě se letos konal už po sto sedmé a myšlenka Henryho Wooda, legendárního dirigenta a zakladatele koncertů, které mají být přístupné za nízké vstupné co nejširší veřejnosti, žije dodnes. Původně stála místa k stání či spíše k „promenádě“ jeden šilink, dnes stojí pouhé tři libry a tisíc míst k stání je dáno do prodeje hodinu před začátkem koncertu. Koncerty se nyní konají v Royal Albert Hall, mohutné okrouhlé stavbě ve čtvrti Kensington v sousedství Hyde Parku, která pojme kolem 5 000 diváků.
O dramaturgii festivalu i o jeho organizačním zákulisí jsem hovořil s uměleckou ředitelkou Rosemary Gent. Každý ročník má svá témata, v letošním roce to byla jednak Hudba v exilu (zněla díla Rachmaninova, Prokofjeva, Stravinského, Bartóka, Weilla, ale také Dvořáka, Martinů, Ligetiho, Brittena, Schönberga, Pärta či Verdiho) se zvláštním důrazem na židovskou hudbu, jednak Hudba a pří-roda (Händel, Haydn, Beethoven, Williams, Berlioz a další – ba i Smetanova Vltava se sem „vešla“). Byly vyzdviženy osobnosti čtyř skladatelů: Johna Adamse (1947), Giuseppe Verdiho (1813-1901), Joaquína Rodriga (1901-1999) a Arnolda Schönberga (1874-1951). Festival letos nabídl celkem 73 „hlavních“ koncertů, 8 komorních koncertů a několik specialit: 22 slovních rozborů programů před koncerty, 4 poetické večery a 4 diskusní podvečery se skladateli. Podle tradice, kterou určil už zakladatel Henry Wood, jsou každým rokem objednávány novinky. Letos tak zaznělo 10 nových skladeb a dalších 11 evropských či alespoň britských premiér. Úctyhodný je však především výčet orchestrů, sborů a hostujících umělců, dirigentů a sólistů. Hlavní tíhu festivalu nesl samozřejmě „domácí“ orchestr, BBC Symphony Orchestra, který odehrál 13 koncertů, dále účinkovalo dalších 15 orchestrů, vesměs zvučných jmen jako Boston Symphony Orchestra, NHK Symphony Orchestra Tokyo, Gewandhausorchester Lipsko, Chi-cago Symphony Orchestra, Orchestre de Paris a další, mezi nimi i Česká filharmonie. Vstupné na koncerty se špičkovými umělci může být nízké (obvykle od 3 do 27 liber, na některé koncerty výjimečně dražší) především proto, že hlavním pořa-datelem je BBC, tedy státní rozhlas a te-levize, který také všechny koncerty zaznamenává nebo přímo přenáší. Festival je tedy placen z peněz koncesionářů. Proto také nikde nevidíte pro nás tak typické reklamy sponzorů, snad jen s výjimkou stabilních reklamních stránek v koncertních knížkách.
Během 14 dnů jsem navštívil celkem 12 koncertů, z toho 10 večerních a dva noční. Těžko říci, který z nich byl největším zážitkem, každý se vyznačoval neopakovatelnou atmosférou absolutní umělecké kvality, která se ovšem předpokládá „samosebou“, a také neformálním, přátelským vztahem mezi publikem a pódiem. Někdy jsem byl – jsa vychován v duchu Gutha-Jarkovského – až šokován: to když jsem poprvé usedal do křesla v kravatě a saku tak trochu jako „exot“ a spatřil jsem, jak o jednu řadu přede mnou si naprosto „neformálně“ dělá jistá dáma pedikúru svých prstíků na nožkách. Krásný byl naopak moment, kdy dirigent Daniel Barenboim po skvělém Mahlerovi s chicagskými filharmoniky utišil publikum žádající si přídavek s tím, že jej zahrají pro muže, který (a teď všichni ukázali na jednoho ze stojících diváků na ploše těsně před orchestrem) na tomto místě stojí od roku 1964 a za tu dobu slyšel přes 1800 koncertů!
BBC Symphony Orchestra je úžasný orchestr s nádhernými smyčci, jejichž sametové hloubky slyším doteď, s dokonalými, precizně hrajícími dřevy a říznými, leč kultivovanými žesti. Šéfdirigent Leonard Slatkin řídil pouze „rusko-americký“ program (21. 8.), velkým zážitkem bylo účinkování Pierra Bouleze (29. 8.), který vedle Schönbergovy hudby k filmovým scénám a své vlastní skladby Le visage nuptial provedl Bartókův Hrad knížete Modrovouse. Tento koncert považuji za jeden z vrcholů festivalu (sólisty byli sopranistka Michelle DeYoung a basista László Polgár). Boulez dokázal z partitury vyhmátnout její mysterióznost a gradoval operu do strhujícího závěru. Sklidil snad největší bouři potlesku, který jsem v Albert Hall zažil. Tentýž orchestr předvedl své absolutní pochopení pro soudobou hudbu (Paul Hughes, generální manažer orchestru, mi řekl, že si ani nepamatuje, kdy hráli naposledy Osudovou) s žijící legendou klasické hudby, Johnem Adamsem. V první polovině řídil díla Ravelova, Satieho a svou vlastní orchestraci Debussyho Le livre de Baudelaire se skvělou sopranistkou Dame Felicity Lott. Celá druhá část koncertu byla věnována prvnímu londýnskému provedení Adamsovy doposud největší skladby s názvem Naive and Sentimental Music (1998-9) inspirované esejí Friedricha Schillera. Adams v ní prezentuje svoji představu moderní hudby: melodické, strhující v rytmu, gradaci, efektní v dobrém slova smyslu. Sklidil obrovský aplaus zcela vyprodané síně a potvrdil, že patří k nej-větším žijícím skladatelům.
Velkým potleskem byly odměněny i pre-miéry: Julian Phillips (nar. 1969): Out of light, Augusta Read Thomas (1964): Aurora, sir Harrison Birtwistle (1934): Sonance 2000, Tenebrae David a tři latinská moteta z opery The Last Super. Přesto jsem se nemohl ubránit vtíravé otázce: jaký může mít „obyčejný“ posluchač estetický zážitek z díla, jehož poselství je tak zakódováno, že bez přečtení skladatelova programu divák ani netuší, co poslouchá? Hudba má zaujmout sama o sobě, bez dalších výkladů a lákat nikoliv extravagantním samoúčelným experimentem (i když ani ten nevylučuji).
Vynikající byl Boston Symphony Orchestra s Bernardem Haitingem, kteří provedli Stravinského Žalmovou symfonii a Ravelovu choreografickou symfonii Dafnis a Chloe. Úžasný Tanglewood Festival Chorus zpíval obě náročné partitury zpaměti a společně dosáhli na jeden z absolutních vrcholů. Výborně zahrál další z orchestrů BBC, totiž BBC National Orchestra of Wales se svým šéfdirigentem Tadaaki Otakou (Strauss: Till Eulenspiegel, Bartók: 3. klavírní koncert, J. Phillips: Out of Light, Rachmaninov: Symfonické tance). Určitým zklamáním pro mě (i pro britské kritiky) byla spolupráce Kurta Masura s London Philharmonic Orchestra a s vynikající Sarah Chang v Dvořákově houslovém koncertu. Myslím, že jednoznačně vinou dirigenta, který neměl s orchestrem Dvořáka dokonale propracovaného (zejména 1. a 2. věta). V Schumannově 1. symfonii to už byl úplně jiný dirigent i orchestr, naprosto suverénní, kultivovaný ve všech sekcích.
Musím se samozřejmě zmínit i o dvou vystoupeních České filharmonie. Šéfdirigent Vladimír Ashkenazy nabídl pořadatelům dva programy: první „slovanský“ (Prokofjev: Popelka – výběr, Gliere: Koncert pro lesní roh upravený pro křídlovku, Dvořák: 7. symfonie d moll), druhý „francouzský“ (Fauré: Pelleas a Melisanda, Dutilleux: Tout un monde lointain…, Roussel: Bacchus a Ariadna, 2. suita, Debussy: Moře). Žádný z programů se tedy nepodbízel mimořádně populárním titulem, naopak byla patrná snaha zaujmout spíše něčím netradičním, co se snad od českého orchestru nečeká. Odvážné bylo zařazení Gliera, v němž se nezvyklého sólového partu výtečně zhostil Sergej Nakarjanov (skladba sama o sobe však příliš originální není), objevem bylo i zařazení cellového koncertu Dutilleuxe se Stevenem Isserlisem. Pravděpodobně výběr skladeb způsobil, že sál nebyl ani v jednom případě vyprodán, na druhé straně zejména první koncert byl diváky aplaudován téměř nejvíce z těch, které jsem navštívil. Česká filharmonie se rozhodně postavila po bok nejlepším orchestrům, zvláště efektní, ale mimořádně náročné pasáže z Prokofjeva, Roussela a Debussyho prokázaly špičkovou úroveň prakticky všech nástrojových skupin. A přidáme-li jasně patrnou popularitu šéfdirigenta u londýnského publika, je možno s klidným svědomím konstatovat, že představení našeho orchestru na festivalu nezklamalo.
Zaujaly mě i dva noční koncerty, a to především vystoupení Nash Ensemble s Schönbergovými skladbami Zjasněná noc a Pierrot lunaire. Pod vedením Pierre-André Valache mě zaujal především mysteriózně expresivní Pierrot lunaire se skvělou Claron Mc Faden. Skvělí byli také London Brass and Reeds pod vedením Stephena Cleoburyho a ve spolupráci s BBC Singers (Birtwistle, Britten, Takemitsu, Stravinskij) v dalším koncertu.
Hudební Londýn na konci léta nejsou samozřejmě jen koncerty PROMS. Neskutečná nabídka muzikálů ve všech divadlech West Endu (navštívil jsem skvělou a přes patnáct let každodenní produkce neohranou inscenaci Miserables v Palace Theatre, naopak mě zklamal Fantom opery v Her Majesty´s Theatre), postupné „rozjíždění“ obou operních domů (v English National Opera jsem viděl poslední veřejnou generální zkoušku Traviaty s vynikající Sandrou Ford v titulní roli – jinak velmi tradiční inscenace režiséra Jonathana Millera, zpívaná anglicky), zajímavá je dramaturgie v Sadlers Wells Theatre. Toto moderní divadlo ve čtvrti Islington stojí na místě dvou předchozích divadelních budov, jejichž počátky sahají až do 17. století. Nyní je důstojnou stagionou především pro hudební produkce, opery, balety, své londýnské premiéry si zde „odbývají“ scény z mnoha britských měst. Viděl jsem představení Čajkovského Labutího jezera v podání Birminghamského královského baletu. Jednalo se o obnovenou premiéru inscenace staré asi 10 let, která však příliš nepřevyšovala dobrý průměr, a to jak ve výkonech sólistů (zaujal mě pouze výborný Chi Cao v roli princova přítele Benna), tak i v konvenčním scénografickém a režijním pojetí a ve výkonu orchestru.