Scéna.cz 

2xNo neboli Dvakrát nová opera

Z ničeho nic se ve dvou produkcích objevila hned čtveřice původních operních děl, kterou je třeba brát v kontextu našeho operního života velmi vážně.
V rámci přehlídky Maraton soudobé hudby 2001 představila skupina studentů a absolventů pražské HAMU svůj dlouho připravovaný autorský projekt prostě nazvaný 2xNo neboli Dvakrát nová opera. Za závažnější považuji první z těchto novinek, operu Michala Nejtka Dementia praecox na libreto Jiřího Heřmana podle divadelní hry Blázen a jeptiška. Hraje se na malém jevišti Divadla Inspirace, překrytém průhlednou projekční plochou, na níž se dají promítat jednoduché symboly a titulky jakoby z dob němého filmu – ostatně už toto uspořádání odkazuje k legendárnímu Déčku Emila Františka Buriana. Sedí se na polštářích na zemi, což je zase sice trochu vnějším, nicméně účinným prostředkem, jak operu co nejvíc vzdálit jejím zkostnatělým zvyklostem, ovšem jako starší kritik s bolavými koleny jsem to zas tak moc neocenil. Zadní část mělké scény Pavla Svobody tvoří podle způsobu nasvícení další průhledný zavěs jako stěna, kulminující uprostřed průsvitným tubusem, přirozeným centrem zneklidňujícího prostoru předurčeného k prolínání vizuálního s akustickým. K tomu postel pro pacienta psychiatrie Walpurga, hlavní postavu, víc není třeba, pro následující operu Marko Ivanoviće Dívka a smrt na libreto Anny Doubkové podle povídky Raye Bradburyho už vůbec nic. Významově jasný divadelní tvar režiséra Jiřího Heřmana vystačí s for-mo-vá-ním obřadného herectví v divadelně účinných kostýmech Terezy Šímové, mizanscény a se svícením. Jestliže se vedou debaty, zda má operní režisér inscenovat znějící hudbu nebo dramatický příběh, Heřman spojuje zcela přirozeně obé s důrazem na hudbu, která tu ovšem zaplaťpánbůh konečně není ilustrovaná, ale s níž jevištní dění souvisí podstatně složitějším způsobem.

Obě opery, první důsledněji, také nenapodobují žádné předchozí vzory (co jsme si užili převařeného Janáčka!), je to originální a ve zvuku moderní gestická hudba. Zpívané repliky tu nejsou prvoplánovou nápodobou mluvené řeči, ale nesou vlastní zvukově – textový význam, který je bohatší nežli by bylo prosté vyřčené slovo. V tom osobně shledávám základní důvod a oprávnění, proč vůbec zhudebnit jakýkoli text. Tato hudba přitom neusiluje o originalitu za každou cenu, neboť má svůj dramatický úkol, jemuž se přirozeně podřizuje. Je to v nej-lepším smyslu slova hudba účelná i úče-lová, gestická, v opeře Dementia praecox dokonce tak trochu rezignuje na vlastní ryze hudební tvar ve prospěch tvaru jevištního, pěvecké party podle potřeby volně přecházejí do mluvy či melodizované deklamace a nevyhýbají se ani expresívním výkřikům. Hudba je především emocionálním prostředím pro významy, příběh, situace, jednotlivé nástroje tu občas jsou dalšími dílčími zpěvními hlasy ve faktuře rozvolňující obvyklý hutný kompaktní orchestrální zvuk. Jistě lze zaslechnout inspirace, třeba filmovou hudbou, ale také dětskou písničkou Halí belí, na níž je založena jedna sekvence opery Dementia praecox a jíž lze doložit i jiný, v opeře vzácný rys, a sice smysl pro humor, pochopitelně že především černý. Ostatně všechny čtyři nové opery pojednávají o absurditě, šílenství, tajemnosti života, tedy tématech v či-nohře exploatovaných po desetiletí, v tu-zem-ské opeře však teprve objevovaných – i v tom je třeba vidět onen výrazný krok, který obě produkce učinily.
Nastudování technicky nelehkých par-titur je pečlivé, Marko Ivanović řídí orchestrální sdružení posluchačů HA-MU Music of Changes Ensemble, sestavené pro tuto produkci, spolehlivě, s ci-tem opět nejen pro hudební, ale divadelní temporytmus. Dirigent spolu s re-ži-sérem vůbec značně nabourali mou tezi, že hudba a di-vad-lo v současném operním divadle spíše soupeří nežli spolupracují a já bych se v tomto ohledu velmi rád mýlil. Také pěvci zvládají party nejen technicky bezpečně, ale právě s je-vištním významovým gestem a navíc je znát, jak je jim hudba jejich vrstevníků blízká. V roli Walpurga září Martin Matoušek, který zvládá i mluvené pasáže jako činoherec, vynikající bylo obsazení obou ženských rolí Terezou Mátlovou a Marikou Krist, ale vyjmenovat by si zasloužil celý výtečný ansámbl obou oper.