Scéna.cz 

Štrausova SCHOLA LUDUS

Onoho úterního večera (12. 2., Sál Martinů) by se hodilo, aby do lichtenštejnského sálu vstoupil Ivan Štraus s podvazkovým řádem na krku. Četli bychom na pentli to, co pravil onen lord, předávaje královně její spadlý podvazek: „Budiž pokárán ten, kdo by v tom viděl něco špatného“. I když ovšem by ta výstraha byla zbytečná. Neboť ve vyprodaném hledišti nebylo koho kárat.
Náš pětašedesátiletý jubilant by si mohl sednou do první řady a přijímat dary. Místo toho rozdával dary plnými dlaněmi nám. Mohl by naslouchat oslavným řečem, on však si stoupl na podium sám, a začala důkladná oslava, i když o sobě neřekl ani jednu větu. Zato vystoupil už v kostýmu japonského samuraje, už jako španělský cabalero, a zas domptér v cylindru, či od hlavy k patě v bílém, zatímco všichni ostatní v černém.
Vzpomněl jsem si, jak na dávnou svazovou plenárku věnovanou zábavné hudbě přišel co host milicionář a pravil: „Ano, my se musíme bavit, musíme se smát, ale uvědoměle a s plnou vážností!“
A já jsem, ne tenkrát, ale teď opravdu zvážněl. Před námi rostlo umělecké dílo, ano, umělecké, Gesammtkunstwerk, v němž se prolínala hudba, poesie, divadlo, balet a cirkusová manéž. Náš účinkující jubilant se tu pustil do balancu, kde stačilo malé zakolísání, a z humoru by byla jen veselost, z vtipu jen špásování, z ironie výsměch. Ale ten muž šel do věci s nonšalantní jistotou toho, kdo nepřekročí hranice dobrého vkusu ani o chlup.

A zněl tu Bach i Hindemith, neznámý Tokeuchi i známý Jaromír Vejvoda, jehož „Škodě lásky“ se dostalo povýšení tak zvanou tumpachovizací, brilantní ukázkou komorní souhry: To se kvartetisté rozsedli po celém podiu čtyři metry od sebe a pře-dávali si nesmrtelnou melodii vždy po pár tónech; byli jsme z toho jeleni, tápajíce, kdo vlastně tu melodii hraje.
A podivil by se Igor Stravinskij, když v jeho Koncertantním duu byl klavírista odsunut a partnerem houslí se stalo tu cembalo, tu kvarteto, a zas varhany – Stravinskij s varhanami působil tak, jako by působil Josef Bohuslav Foerster s balalajkou.
Všude dominovaly housle, vůbec ne jako divadelní rekvizita, ale jako vznešený nástroj v rukou dokonalého virtuosa. Byla to oslava houslové hry a došla vrcholu, kdy jsme byli blízko dojetí. Ivan vystoupil jako krotitel s bičem a vyhnal na podium koně s chocholy, své žáky, báječně cvičené, kteří zahrabali, kolik je dvě a dvě, a kteří v krystalicky čistém unisonu předvedli mile nevinný kýček Luboše Fišera. Teď to byla rodina, beze stopy po nadřazenosti učitele a poslušnosti žáků, zmizel generační rozdíl mezi otcem a znamenitou dcerou Míšou v dokonale vyrovnaném duu. A tu rodinu dovršila svým šarmem Ivanova paní Eva co by hostitelka, a kdoví, ne-li i skrytá první lektorka tohoto projektu, jak to bývá souzeno chotím mnoha umělců.
Ten večer nabídl způsob, jak lze slavit výročí. Ale těžko předvídat, zda jej někdo z jubilantů přijme. Asi zůstane vynálezem Ivana Štrause, který, jediný možný pokračovatel, naň naváže za pět let.