Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Fousek: Nechodím s nosem nahoru.

autor: archiv divadla

Narodil se před třiadvaceti lety v Brně. V deseti byl přijat na konzervatoř, v roce 2002 se stal členem baletního sboru Národního divadla v Brně, o tři roky později sólistou. Za krátkou dobu stihl vytvořit více než dvě desítky rolí včetně Prince v Louskáčkovi, Benvolia v Romeovi a Julii, Solora v Bajadéře, Aliho v Korzárovi, Aminty v Sylvii nebo Jana v Baladách na hudbu Zuzany Lapčíkové. Osudový význam pro něho mělo setkání s choreografem Liborem Vaculíkem. Za roli Rimbauda v Úplném zatmění se loni dostal do nejužší nominace na Cenu Thálie, letos v březnu toto prestižní ocenění získal za postavu Smrti v další Vaculíkově choreografii Svěcení jara.

Thálie není vaším prvním oceněním. Kterého z těch předešlých si vážíte nejvíc?
Vážím si každého uznání své práce. Hodně mě potěšila Cena Philip Morris za největší talent roku 2004 a samozřejmě i loňská nominace na Cenu Thálie. V tomto roce jsem kromě Thálie získal ještě Cenu diváka v naší domovské anketě udělovanou nejpopulárnějšímu tanečníkovi.

Často se účastníte soutěží, a to nejen doma, ale i v zahraničí. Mnozí vaši kolegové se jim vyhýbají, protože nemají jejich stresující atmosféru rádi. Vy ano?
Už na škole jsem byl na soutěže často vysílán, tak jsem si zvykl a jejich atmosféra mi nijak zvlášť nevadí. Po vítězství na mezinárodní baletní soutěži v Brně 2002 v kategorii A jsem předpokládal, že už mám odsoutěženo, ale letos mě to znovu potkalo, na počátku dubna jsem se zúčastnil baletního klání ve Vídni.

Po ukončení studií jste měl nastoupit do Národního divadla v Praze, ve hře byla i Vídeň, nakonec jste se stal členem baletu v Brně. Nepociťoval jste to jako zklamání?
Že pro mě byla hned po skončení studií ve hře Vídeň, to jsem považoval za úspěch, nakonec to dopadlo jinak a zůstal jsem v rodném městě. Trochu lítosti jsem možná cítil, ale zklamání ne. Rozhodně dnes nemám důvod litovat, už vzhledem k rolím a k získaným oceněním. Momentálně prožívám úspěšné období, mám krásné úkoly v moderním i klasickém repertoáru, není nač si stěžovat. Snad s výjimkou neuspokojivého finančního ohodnocení, což je ovšem bolest většiny baletních souborů u nás.

Podle dvojí nominace na Thálii v baletech Libora Vaculíka se dá předpokládat, že setkání s tímto choreografem pro vás mělo klíčový význam.
Určitě. Jeho práci mám rád, jeho choreografický slovník vyhovuje mému tělu. Považuji ho za jednoho z největších choreografů u nás.

Kdy jste se s ním spolupracoval poprvé?
Hned v prvním roce angažmá v brněnském Národním divadle, když tady zkoušel Ivana Hrozného na hudbu Sergeje Prokofjeva. Zpočátku nebylo snadné si přivyknout na způsob jeho práce a na pohyby, které od nás vyžadoval. Ze školy jsem byl přivyklý především klasickému tanci, navíc zkoušky probíhaly v nervózní atmosféře. Při dalším setkání na inscenaci Úplné zatmění to bylo něco jiného. Možná i díky odlišnému charakteru práce v komorním prostředí Reduty.

Taneční drama Úplné zatmění pojednává o vášnivém vztahu básníků Arthura Rimbauda a Paula Verlaina. Co pro vás na této práci bylo nejtěžší?
Úzké propojení tance a činohry. S mým činoherním dublérem Alešem Slaninou jsme se učili plynule střídat a dokonale sjednotit v projevu. Na rozdíl od klasického baletu, kde jsou charaktery postav velmi přímočaré, zde je vnitřní svět hrdiny komplikovaný, takže jsem se musel naučit dávat hodně ze sebe. Libor Vaculík to od nás přímo vyžadoval. V takové míře jsem se s tím dříve nesetkal. Dnes patří postava Rimbauda k mým nejmilovanějším.

Balet o milostném svazku dvou básníků může vyvolávat kontroverzní reakce. Neobával jste se toho?
Společnost je dnes poměrně otevřená a tolerantní, takže otevřené projevy nesouhlasu jsme nezaznamenali ani během žádné z repríz. Samozřejmě se občas najde někdo, kdo téma nezkousne, a pár takových ohlasů se k nám doneslo, ale osobně jsem se s tím nesetkal.

Thálii jste ovšem letos získal za úplně jinou postavu. Překvapilo vás, když jste se dozvěděl, že budete ve Svěcení jara představovat Smrt?
Spíš potěšilo, protože jsem do té doby nikdy tak zápornou roli netančil.

Svěcení jara bývá tanečně ztvárňováno jako pohanský ri¬tuál, kdežto Vaculík použil Stravinského hudbu k vytvoření příběhu o holocaustu. To je dost neobvyklé řešení, ne?
Samo téma mi vzhledem k mému věku není nijak blízké. Bral jsem ho jako novou zkušenost, která mě může obohatit. Na začátku nám choreograf sdělil, oč jde, a také něco o době, v níž se děj baletu odehrává. Pak už následovala jen a jen tvrdá práce.

Dáváte přednost moderně před klasikou?
Dřív jsem preferoval klasický tanec, dnes mi vyhovuje všestrannější repertoár, asi takový, jaký máme v Brně. Bez moderny být tanečník nemůže. Ne že bych klasiku zavrhoval, ale v modernějším repertoáru je víc o čem hrát, víc dávat ze sebe. Baví mě prožívat osudy jiných. V případě Smrti ve Svěcení jara dokonce ovládat životy jiných. V klasice se koncentruji především na techniku, kdežto hrajeme-li Vaculíka, už od rána se připravuji na večer, znovu a znovu promýšlím charakter role, snažím se vžít do atmosféry příběhu.

To je něco, co se nejspíš na tanečních školách příliš nevyučuje?
Na škole se hereckému vyjádření role nevěnuje mnoho pozornosti. Velké množství odborných předmětů to ani nedovoluje, takže je na každém tanečníkovi, aby si k tomu v praxi dospěl sám.

Ve dvaceti třech letech jste získal ocenění, na něž jiní čekají léta. Mnozí vaši kolegové se ho nedočkají vůbec. Nezatočila se vám z takové pocty hlava?
Byl jsem velice překvapený už loni, při nominaci za Úplné zatmění. A vůbec mě nenapadlo, že bych letos mohl Thálii získat. Pocity na slavnostním večeru v Národním divadle se vůbec nedají popsat. Pokud ovšem myslíte, jestli teď chodím s nosem nahoru a chlubím se cenou, tak určitě ne. Je to pro mě především velká výzva.

Zdroj Hudební rozhledy 06/2007, Saša Hrbotický.

24.9.2007 12:09:02 Redakce | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

CD boxy (1), Festivaly (3), Koncerty (3), Z éteru (2), Zveme ... (2)

reklama