Scéna.cz 

Joža Uprka (1861-1940): Evropan slováckého venkova

26. října tohoto roku uplyne 150 let od narození moravského malíře a grafika Joži Uprky (1861 - 1940) a Národní galerie v Praze oslaví toto výročí rozsáhlou výstavou ve Valdštejnské jízdárně Senátu České republiky. Jeho tvorba je příkladem propojení modernosti a tradice, evropské zkušenosti a místních zvyklostí, "vysoké" a "nízké" kultury, a proto i dnes velmi aktuální.

Joža Uprka (1861-1940) se narodil v Kněždubu, v selské rodině, otec byl rolník, ale také malíř samouk, což umožnilo oběma synům věnovat se výtvarné dráze. Po pražských studiích u Franiška Čermáka pokračoval od roku 1884 na Mnichovské akademii. V Mnichově také založil společně s Muchou, Slavíčkem, Maroldem a Socháněm umělecký spolek Škréta. Po dalším zastavením se v Praze se v roce 1888 usadil zpět v rodném kraji, na Moravském Slovácku, který se stal celoživotní inspirací, námětem a hlavním tématem jeho tvorby. Neúnavně zachycoval motivy z každodenního života, práci, slavností, lidové zvyky, soustředil se na zaznamenání folklorních prvků, zejména krojů a jejich detailů. Podobně jako soudobě tvořící impresionisté se snažil řešit otázky světla, atmosféry; barevná skvrna se stává výrazným vývarovým prostředkem.
Na přelomu let 1892-1893 získal stipendium k pobytu v Paříži, kde zároveň studoval díla starých mistrů a dostal se do kontaktu s dobovým uměleckým světem - tedy zejména se způsobem práce impresionistů, k jejichž postupům intuitivně sám směřoval. Jeho plátno "Pouť u svatého Antonínka" bylo na pařížském Salonu v roce 1893 oceněno čestným uznáním a získalo Uprkovi známost v zahraničním uměleckém světě.
V dalších letech se soustředil na intenzivní malířskou práci, do první světové války vznikají nedůležitější díla, emotivně ztvárňující prvky regionu, do které patří určitý typ hudby a slovesnosti - Jízda králů (1897), Štěrkař (1895), Úvodnice z Velké (1897) aj. Vůbec je možné v rámci moravského a slováckého regionu daleko více mluvit o inspiraci lidovou kulturou, nejen ve výtvarném umění - zde je možné připomenout proslulého Dušana Jurkoviče, ale zejména v hudbě - Leoš Janáček aj. Proti tomu bylo umění v Čechách daleko více "zatíženo" tradicí, která tento spontánní kontakt neumožňovala, Josef Suk, Antonín Dvořák či malíř Antonín Slavíček podvědomě rozvíjejí cestu klasického, vysokého umění.
V roce 1902 navštívil Uprku v ateliéru ve Hroznové Lhotě francouzský sochař Auguste Rodin, doprovázený Zdenkou Braunerovou a dalšími umělci. Tato pozoruhodná návštěva je známá z líčení samotné Braunerové a patří k pozoruhodným dokladům intenzivního zájmu o autentickou místní kulturu, srovnatelnou snad i s jejím dnešním hledáním. Sám Uprka v cestě za lidovou kulturou a jejími paralelami pracoval i na Slovensku a krátce i v Dubrovníku.
Tvorba Joži Uprky zabírá v kontextu českého výtvarného umění významné postavení. Vyvíjel se podobně jako další výtvarníci z generace 90. let 19. století, s tím rozdílem, že byl mírně starší než malíři jako Antonín Slavíček, František Hudeček, Otakar Lebeda a vnášel do malby i jiné požadavky než nárok na modernost. Cílevědomé soustředění se na jedno téma bylo paradoxně zároveň progresivní, ale svým způsobem omezující, zejména co se týče pozdějšího hodnocení jeho tvorby, u které byla akcentována "lidovost", "národnost", ale méně zkoumáno vlastní malířské provedení a zejména zasazení do kontextu českého i evropského kontextu.

Výstava Joži Úprky, kterou ve Valdštejnské jízdárně v Praze na Klárově pořádá Národní galerie, potrvá od 23. září do 22. ledna příštího roku.