Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zemřel Vladimír Jiránek

autor: archiv

(6. června 1938 – 6. listopadu 2012)
Český karikaturista, ilustrátor, kreslíř, scenárista a režisér animovaných filmů Vladimír Jiránek odešel po těžké nemoci. Jeho dílo však zůstává v paměti dětí i dospělých. Na jedné straně nezapomenutelní Králíci z klobouku, a straně druhé neagresivní, ale přesné politické komentáře k současné situaci (pravidelně přispíval svými kreslenými vtipy do Lidových novin).

Patřil mezi první absolventy přeloučského gymnázia, v roce 1962 absolvoval studia žurnalistiky na pražské filozofické fakultě, ale po celý život působil jako kreslíř a ilustrátor. Spolupracoval mj. s Dikobrazem, Mladým světem, technickým magazínem či Literárními novinami. Jako kreslíř a režisér spolupracoval na mnohých animovaných a loutkových filmech, z nichž se nejvíce proslavily seriály Bob a Bobek- králíci z klobouku a Pat a Mat. Od roku 1990 se výrazněji věnovla politické karikatuře. Jeho kreslené vtipy na aktuální téma byly k vidění v Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Hospodářských novinách či v časopise Reflex. Byl autorem více než dvacítky knih (Anekdoty o civilizaci, Běžte a milujte se, Knížka pro blázny ad.). Je nositelem množství ocenění (1998 Cena Karla Poláčka, 2005 medaile za zásluhy, 2009 Řád Bílé opice – ocenění České unie karikaturistů).

Pro uctění jeho památky uvádím část původního rozhovoru, který vznikl přes pár lety při vernisáži bilanční výstavy ke 40. výročí jeho tvorby.

Celý život se zabýváte vtipy. Jste Vy sám veselý nebo smutný člověk?
Když si vymýšlím vtipy, tak zrovna nejveselejší nejsem. Ostatně, to je pravidlo, které postřehli už mnozí klasici, mezi nimi i Sigmund Freud: že člověk, který hledá a vytváří humor, zpravidla není moc veselé povahy, je to spíše introvert, člověk, který pozoruje, nedere se dopředu, má tendenci nedávat najevo své pocity. No, a ty vtipy vznikají asi jako určitá kompenzace toho, že stojíte jaksi stranou, mimo centrum dění. Takže odpověď na otázku zní, že vtipy se zpravidla nerodí v okamžiku, kdy se člověk cítí vyrovnaný, šťastný a veselý.

Kam chodíte na náměty? Potkáváte vtipy kolem sebe?
To je docela hezká definice. Člověk potkává situace a lidi, když chodí po ulicích, Já po ulicím většinou chodím, protože nejezdím autem. A potkávám tedy lidi, kteří si s sebou nesou svůj osud, někdy je to na nich znát víc a někdy míň. Pak se mi to nějakým zvláštním mechanismem přetvoří do toho humoru... Já nerad chodím do velkých společností, ale mám několik dobrých přátel, a když si s nimi půl hodiny povídám, je to pro mě velká inspirace. Nemusí to být nutně lidi s vysokoškolským vzděláním a evropským nadhledem, ale může to být prodavačka v krámě, s kterou si povídám o dětech, o jejích všedních starostech. Přiznám se, že to mě možná zajímá víc než třeba názory politologů nebo lidí, kteří jsou úzce uzavřeni do své odbornosti. Takže inspiraci převážně nalézám u lidí, o kterých bychom řekli, že to jsou prostí lidé a mně se s nimi moc dobře komunikuje.

Máme představu, kolik vtipů jste namaloval za 40 let?
Já jsem nebyl zrovna silný na počty. Počty a tělocvik, to byla pro mě ve škole noční můra, takže jsem to nepočítal. Ale jej jich asi hodně. Posledních 15-20 let se mi to stalo jakousi denní povinností, protože jsem začal pracovat jako někteří moji kolegové na západě (např. ve Frankfurt Algemeine nebo Le Monde, které jsem shodou okolností někde potkal). Zatoužil jsem vyzkoušet si komentovat nějaké dění každý den, jako to dělali oni. Teprve po několik altech jsem zjistil, jak je to těžké, jak se do toho člověku někdy nechce, a jak vás diktát toho termínu, že to v určitou hodinu musí být v tiskárně, donutí ponořit se do toho tématu a něco z něj vytáhnout.

13.11.2012 21:11:58 Jana Soprová | rubrika - Medailony

TIP!