Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Robert Fulghum znovu v Praze

autor: Jana Soprová

Spisovatel Robert Fulghum jezdí do Čech téměř každý rok. Fanoušci vědí, že většina jeho knih vyšla dříve v češtině než v angličtině, a že jsme díky překladům J.Hrubého poznali v podstatě celé jeho dílo, od nejstarší a nejslavnější knížky Vše, co jsem potřeboval vědět, jsme se naučil v mateřské školce až po nejnovější Vzpomínky na jedno dobrodružství, která byla pokřtěna na letošním Světě knihy. I když letošní poměrně dlouhý pobyt chce zasvětit především poznávání Česka, ochotně se účastní autogramiád, a odpovídá na otázky novinářů. Zařadila jsem se tedy do řady...

Přijel jste do Prahy mj. proto, abyste se zúčastnil premiéry adaptace vaší knihy Drž mě pevně, miluj mě zlehka v divadle ABC. Jak vidím, „kotrolujete“ i průběh přípravy inscenace...
Ano, byl jsem už na dvou zkouškách, a velice mě baví se dívat. Samozřejmě, že se těším na premiéru.

Měl byste odvahu vytvořit podle své knížky scénickou verzi?
Já bych to řekl takhle: líbí se mi dívat, jak pilot řídí letadlo, ale sám bych si ke kniplu nesedl. Takže - rád dívám na představení, ale neovládám tu techniku, jak sám vytvořit hru, a jsem rád, že se objevil někdo, kdo to udělá za mě.

Režisér Miroslav Hanuš byl šťastný, když jste mu povolil „dělat si s textem, co chce,“ protože mnozí autoři to nemají rádi a dělávají problémy.
Když člověk něco napíše a dá to k dispozici k přečtení jiným, je logické, že u ostatních doprovází čtení úplně jiné představy. Není možné, aby si někdo jiný myslel to, o čem jsem přemítal já, když jsem to psal. A tak jsem rád, když svými texty u někoho probudím fantazii. Režisér samozřejmě vidí věci jinak než já, a pro mě je velice zajímavé sledovat, jak je můj příběh přefiltrován představami někoho jiného.

Když jste viděl, jak ožily postavy vašeho příběhu, jaký to byl pocit? Představoval jste si je tak nebo úplně jinak?
Jak které. Zatím jsem viděl jen zkoušky, ale např. postava Frídy je velmi zřetelná. Byl jsem hodně zvědav, jak si režisér poradí s postavou tanečnice Dulci Maria, která je slepá. A byl jsem velice příjemně překvapen, jak zajímavě to vypadá. Líbily se mi některé vedlejší postavy, jejich pohyby, gesta a hnutí tváře. Dokážou být komičtí, dokážou skvěle kombinovat řeč, pohyby i tanec. Dobrá práce. Udělalo to na mě dojem, jsem velmi rád, že jsem zkoušku viděl.

Vystupoval jste někdy vy sám na divadelní scéně? Tedy byl jste někdy hercem?
Myslím, že kdokoli, kdo hovoří na veřejnosti, je svým způsobem herec. Ale v divadle je to samozřejmě jiné. Já jsem nikdy nevystupoval v divadle z toho prostého důvodu, že jsem si nedokázal zapamatovat text. Takže jsem jen řečníkem, který může improvizovat.

Viděla jsem vás před pár dny jako diváka na Listování se spisovatelem Stevenem Clarkem. A připomněla jsem si, že loni jste s Listováním jezdil i vy se svou ženou.
Lukáš Hejlík, který mě pozval k Listování, je génius. Má to ducha, takže je to zábavné, i když člověk nerozumí. Na loňský tour s jeho skupinou velmi rád vzpomínám. Bavilo mě s nimi být jak na scéně, tak za scénou. Ta skupina má obrovskou energii, myslím, že si to užívají a já jsme si to taky užil. Navíc, moje stydlivá manželka měla příležitost poprvé si vyzkoušet tanec na scéně. Napřed nechtěla, ale já ji povzbudil, aby se nebála. Myslím si, že tenhle projekt je skvělá myšlenka. A jsem rád, že se Willow do Čech symbolicky vrací svými kresbami – bude tu mít výstavu a navíc její kresby začlenili i do konceptu scény inscenace Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

Jezdíte do Česka dost často. Ale tentokrát jste tu neobvykle dlouho...
Letos jsem tu už podesáté. Dlouho jsem si plánoval, že někdy přijedu na delší dobu, a užiju si pobyt mimo pozornost veřejnosti. A letos se mi to povedlo, už jsme tady měsíc. Nechtěl jsem bydlet v hotelu, a tak bydlíme v soukromí na Smíchově. Takže můžu užívat Prahy jako jakýkoli jiný americký turista. Je pro mě příjemné být anonymní, pohybovat se mezi lidmi, kteří nevědí, kdo jsem. Někdy je příjemné být mimo centrum pozornosti. Kromě toho jezdíme každý druhý den autem na venkov, takže konečně poznávám i jiná místa než Prahu a Brno.

Vy cestujete hodně – a to po celém světě. Kde jste byl loni?
Minulý rok jsem byl na Bali a v Řecku. Ale loni jsme cestování dost omezili, protože moje žena má úspěšné umělecké období, má hodně úspěchů se svými výstavami, takže jsme se nechtěli na dlouho vzdalovat z domova. Protože, když cestujete, nemáte čas věnovat se ničemu jinému než právě tomu cestování. Takhle jsem našel čas na nové aktivity – jednak se učím vyrábět keramiku (byl jsem na letní umělecké škole) a taky jsem se připojil k jedné pochodové kapele, kde hraju na velký buben. Takže mám spoustu práce, ale nestěžuju si. Naopak mě strašně baví dělat stále nové věci.

Letos je to 25 let, co vyšla vaše první knížka Vše, co jsem potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce. Máte přehled, kolik výtisků koluje po světě?
Je to neuvěřitelné, že po tolika letech se ta knížka stále znovu tiskne. Vydalo se jí už 17 milionů v 31 jazycích, a prodává se ve 103 zemích. Ve většině samozřejmě anglicky, další dva nejúspěšnější jazyky jsou čeština španělština. Říkám, že v Čechách mají mé knížky takový úspěch proto, že můj editor a překladatel jsou lepší spisovatelé než já.

27.5.2013 21:05:48 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!