Scéna.cz 

Březnový Laskavý večer s Edou Kriseovou

V letošní podivné zimě lze těžko tušit, jaké bude předjaří, ale jisté je, že milovníkům literatury bude ve stále ještě dlouhých večerech zbývat čas na krásnou knížku. A večer 7. března 2007 můžeme strávit dokonce s živou spisovatelkou Edou Kriseovou. Bude již třiadvacátým hostem našich knihomilných večerů a její tvorba i životní osudy slibují setkání nadmíru zajímavé.
Pořad jako obvykle vysílá v přímém přenosu Český rozhlas Pardubice. Ale my, kteří přijdeme 7. března do „Anežky“, se s Edou Kriseovou setkáme osobně a také se jí můžeme na cokoliv zeptat.

Spisovatelka Eda Kriseová (narozena roku 1940 v Praze, ve znamení raka a v rodině architekta a sochařky) vystudovala žurnalistiku na Karlově universitě a stala se redaktorkou Mladého světa. V něm publikovala mimo jiné reportáže z cest po rozvojových zemích, které podnikala v letech 1965 – 1968 s americkými organizacemi jako dobrovolnice. Začala se zabývat také domácí sociální politikou a publikovat v Literárních listech. V roce 1968 vyšly její reportáže z Japonska. Po sovětské okupaci se stala režimu nepohodlnou, a tudíž zakázanou autorkou. Pracovala nějaký čas jako asistentka v Ústavu pro teorii a dějiny sdělovacích prostředků při UK, poté v universitním archivu. Toto místo byla přinucena opustit v roce 1976 a živila se pak v zaměstnáních mimo svůj obor. V té době se začala intenzivně věnovat próze, vydávána byla však pouze v samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Byla výraznou osobností domácí intelektuální opozice. V roce 1979 byla oceněna literární cenou Egona Hostovského. Po uvolnění poměrů přednášela na George Washington University.
Po revoluci 1989 se stala poradkyní presidenta Václava Havla a působila v této funkci do roku 1992. Od té doby je spisovatelkou ve svobodném povolání. Je členkou PEN-klubu, Obce spisovatelů, Kafkovy společnosti a správní rady Nadace Central and Eastern European Book Project v Amsterdamu. Její knihy jsou hojně překládány, nejvíce do němčiny a holandštiny.
Tvorba Edy Kriseové má velmi různorodé náměty. V době normalizace se hodně zabývala osudy lidí v blázinci (např. v Křížové cestě kočárového kočího) a vytvářela tak barvité obrazy života v tehdejší diktatuře, která ji osobně zasáhla velmi. V jiných dílech studuje křehkost vztahů mezi mužem a ženou (Klíční kůstka netopýra, Pompejanka, Ryby raky). Knihu Kočičí životy věnovala Volyňským Čechům a zkoumá v ní otázky moderních dějin střední Evropy. Román Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní je založen na korespondenci šlechtičny z 15. století… Napsala také dvě knihy pro děti.