Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jiří VOTRUBA: Člověku je přirozené, aby hledal něco krásného.

Vzpomenete si na svou první kresbu v roce 1966?
Víte, že to už skutečně nevím, co to mohlo být? Mrzí mě to. Tehdy jsem studoval na stavárně (stavební fakulta ČVUT) a v té době jsem pravděpodobně namaloval první obraz.

V době studií hodně kluků balí děvčata na básničky. Šel jste na to přes kresby a obrázky?
Myslím, že jsem také slepil dvě básně a pak jsem přešel na kresbu a následně na malbu.

Dával jste dotyčné slečně vtipy nebo portréty?
Domnívám se, že portrétista jsem nikdy nebyl, a ani nikdy nebudu. Určitě jsem tuto zbraň – karikaturu použil. Nakonec jsem pomocí této metody ulovil vlastní ženu.

Mohu se zeptat, dopadlo to dobře?
Dopadlo to takovým menším zlem. Stále jsme spolu. (smích)

Jedna z vašich hromádek tvorby jsou i vtipy. Jaké jsou?
Vyloženě vtipy jako v Dikobrazu, to jsem nikdy nedělal. Spíš jsou to kresby, které jsou svým způsobem vtipné nebo veselé. Spíš glosy současné společnosti.

Na letáku k poslední výstavě máte pivní manuál, který souhlasí s pivním rituálem. Prozraďte, jak vznikl?
Velmi složitým vývojem. Jednou jsem byl na Madagaskaru a tam jsem viděl, jak chlapi nosí látky s květinovými vzory. Potěšilo mě, že ti lidé hledají krásu v přírodě, ve značkách. Následně jsem maloval obrazy s použitím květinových vzorů z těch pánských oděvů na Madagaskaru. Pak se mi do toho přimíchaly při zpáteční cestě letadlem manuály, např. jak si vzít plovací vestu. Naše estetika je úplně jiná. Tak mě napadlo namíchat ty kytky s různými manuály, které jsem převzal. Ve výsledku jsem chtěl zdůraznit absurditu toho, jak jsme řízení. Tak jsem si začal vymýšlet vlastní manuály. Jeden z nich např. byl, jak oloupat banán. Následně i v souvislosti s pivem jsem si uvědomil, že ten manuál, rituál všichni známe, ale přesto to má určitou poezii, absurditu i svou přitažlivost.

Odhalil jste, že žijeme strukturovaný život. Na vaší práci je krásné to, že tyto struktury obohacujete, používáte prvky přírody, srdíčka, kytky, syté, čerstvé a svěží barvy.
Dá se říci, že ve volné kresbě se vysmívám tomu, v čem žijeme. Na jednu stranu to vypadá krásné, lákávé, všeho je dostatek, všechno je zadarmo, včetně svobody. Vypadá to líbivě, ale ono to zas takové není...
Obrazy na mé poslední výstavě v pražské Galerii kritiků jsem souhrnně nazval Příliš mnoho lásky. To je podle mě motto konzumní společnosti, která chce, abychom si koupili cokoli, a snaží se do nás proniknout, mít nás ráda až za hrob, jen abychom koupili.

Na vašem webu jsem viděl mj. hotelový bazén, a přiznám se, že mi dlouho vrtalo hlavou, zda je to fotka či malba.
To bylo z poslední výstavy v Gallery Baer... Vzniklo to na dovolené last minute, kdy člověk chce někam prchnout. Odjeli jsme na Rhodos, bydleli jsme v hotelu se zajímavým bazénem, kde byly zvláštní hlubiny. Pořád jsem si to fotil, za rok jsem pak namaloval sérii asi deseti obrazů jednoho bazénu na vlně pop-artu.

Bojí se malíř modré nebo ne?
Zkušený malíř ví, že modrá je velmi lákavá. Dá se říci, že když uděláte něco modrého, tak máte skoro zaručený úspěch, řečeno s nadsázkou. U série mých bazénů mě různé modré, které jsem tam viděl, natolik lákaly, že jsem to musel využít v kombinaci s madly na vysoké technické úrovni, které mají vysoký odlesk. Je to takový popový prvek.

Jakou roli hraje pro vás barva? Malujete, jak vidíte, nebo máte v hlavě plán na určitou barevnou kompozici?
Barvě přisuzuji hodně velký význam. Pro mě je důležité, aby ten obraz byl barevně podle mých představ. Při stavbě obrazu se tomu hodně věnuji. Dodržuji určité zásady, i když je to možná hloupost. Pravda je, že díky tomu vzniká určitý barevný rukopis.

Váš barevný rukopis je hodně jarní...
Pravděpodobně je to dané mojí náturou – mám rád veselé a syté barvy. Žlutá, oranžová, červená, to jsou moje barvy. Asi je využívám podvědomě.

Ve volné tvorbě, kde můžete plně uplatnit svou invenci, u ilustrací máte základní úkol daný. Jak se to spolu snáší?
Ilustrace je úplně jiná disciplína. Od samého začátku jsem si říkal, že není možné, aby člověk dělal souběžně tyto dvě disciplíny. Protože vzájemné ovlivňování malby a ilustrace je ke škodě obou, speciálně té malby. Ale nakonec to dopadlo jinak. Praktikuji na obou frontách a snad se to vzájemně nebije.
Poslední dobou ilustruji hlavně knihy pro děti. Jedna z nejdůležitějších je Opera nás baví, která dokonce získala Sukovu cenu. Nyní dělám dvojče této knihy, které se jmenuje Divadlo nás baví.

Dochází při ilustraci knihy k souznění s autorem?
Tak to musí být. Když mi pan Vopěnka z nakladatelství Práh nabízel udělat obálku knihy pro dámy s nadváhou, odmítl jsem, protože by to bylo určitě sarkastické, jak se znám – a zkazilo by to prodej. To se stává. Myslím, že člověk musí dělat to, co je mu blízké, aby to stálo za to.

Děláte nějaké předběžné náčrty nebo přijdete rovnou z hotovou věcí, na které trváte?
Ten, kdo mě osloví, asi tuší, co ode mě může čekat. Musím zaklepat, že zatím byla dohoda vždy snadná. Měl jsem to štěstí, že vzali moji práci tak, jak jsem si to představoval. Kdyby byl nějaký rozpor, tak by nemělo cenu vůbec tu práci dělat.

Vaše portfolio je nesmírně bohaté – volná malba, grafika, ilustrace....
Také ještě keramika a kovové lampy. A nesmím zapomenout, že jsem také jednou dělal scénografii.

Jaký je váš vztah k Dětské opeře Praha a k opeře vůbec?
Do divadla chodím rád, jak na balet a činohru. Ale nejraději mám právě operu. Nyní jsem s ní obzvlášť spjatý. Pro Dětskou operu jsem plakáty, pozvánky, utvářel vlastně její výtvarnou image. Pro Laternu Magiku jsem dělal inscenaci Géniové a děti, to byla jediná scénografie. Musím přiznat, že to byl můj životní sen, a takhle se mi to splnilo.

Dělal jste také plakáty pro Státní operu, Národní divadlo a další. Je u nás grafický design popelkou?
Naopak. U nás byl vždycky na vysoké úrovni. Řekl bych, že to, co dělám já, není čistý design. Pracuji hodně s vtipem a veselostí. Jsou země, např. Japonsko, kde mi tento můj přístup otevřel dveře, protože tam je vnímání radosti přirozenější než u nás.

Myslíte, že jsme zasmušilejší?
Ne, v žádném případě. Myslím si, že civilizace ctí určití zásadní hodnoty, např. v klasické hudbě. Je to tak určitě správně. Ze své přirozenosti dělám svá díla veselá, což není v naší tradici.

S Japonskem spolupracujete i na dalších věcech. Jak k tomu došlo?
Někdo viděl v Praze moje práce, začal mě tam propagovat a chytil jsem se. Japonsko je pro mě moc zajímavá země. Dělal jsem tam třeba vizualizaci hudebního festivalu Franze Schuberta a Ludwiga van Beethovena. Tam přišlo třeba milion lidí. Už několikátý rok dělám bannery do ulic, plakáty, ikony. Nejprve v Tokiu, a pak v Kanazavě.
Dělal jsem banery do ulic, plakát, ikony.... To už dělám několikátý rok. Dělal jsem to v Tokiu, nyní už to byla Kanazava.

Když zpracováváte grafiku toho festivalu, děláte to evropským způsobem nebo se přizpůsobujete orientální tradici?
Dělám to tak, jak to cítím. Stane se, což je u komerční práci běžné, že mají své konkrétní požadavky, např. v Kanazavě chtěli horizont města.

K české grafice patří i typologie písma, jak jste na tom u Japonců?
Udělám obrázek, oni si dodávají typografii sami.

Trochu překvapivé pro mě bylo, že jste autorem loga Sparty...
To byl skoro úlet. U určitém momentě jsem potkal jednoho člověka, který říkal, že šéf Sparty Petr Mach chce nové logo klubu. Trochu jsem to vyšvihl, i když to není má parketa. A oni to přijali...

Získal jste aspoň čestnou vstupenku na stadión?
Nedostal. Na fotbal jsem nechodil. Jak to přišlo, tak to odešlo.

Co vaše pedagogická činnost, předávání zkušeností.?
Není to vyloženě učení, ale spíš hra. Podílím se na workshopech s dětmi. Je to zajímavá zkušenost. Je hodně zajímavé, jak jsou děti čisté. Říkám si, proč lidi stárnou. Kdyby zůstali takoví hraví i ve stáří, byl by svět zajímavější. I když by nám chyběly zkušenosti.
Pracoval jsem na workshopech v Čechách, ve Francii a Japonsku, ale také v Egyptě. Všechno to bylo velmi zajímavé. Vidíte, jak děti nesou pečeť svého národa. Třeba v Japonsku jsme dělali Smetanovu Vltavu. Během dvou sezení jsme vytvořili asi desetimetrovou Vltavu. Děti dokonce znaly základní melodii Smetanovy skladby. Na dalším workshopu jsme dělali Mozartovu postavu stojící na jedné noze a děti ze zátek na veliké předloze udělaly mozaiku, která pak visela na portále domu, kde probíhal festival.

Co pro vás znamená možnost samostatně vystavovat?
Není to úplně běžné. Nesete kůži na trh. Ne vždy jsou dobré podmínky. Člověk musí dělat výstavu, o které je přesvědčený, že má smysl. V Galerii u kritiků jsem poprvé vystavoval užitou i volnou tvorbu. Vždycky jsem to tak chtěl. Za tu komerci jsem se jako volný umělec tak trochu styděl.

Jiří Votruba
Narodil se v Praze v roce 1946. Původní profesí je stavař, ale vždy náruživě maloval. Po roce 1989 vydal své první kresby Prahy, pohlednice tištěné ručním sítotiskem, jejichž ohlas dal vzniknout grafickému studiu Fun Explosive. Grafické cykly věnované Praze byly od počátku zaměřené na hudbu, na židovskou kulturu či české panovníky. Ihned měly úspěch, Votruba jako milovník hudby vytvořil třeba image a logo Jazz Clubu Agharta, začal spolupracovat s Mozartovým muzeem v Salcburku i s japonskými koncertními síněmi. Autor měl řadu samostatných výstav v zahraničí, Českou republiku naposledy reprezentoval na výstavě Expo 2005 v japonském Aiči. Poslední jeho výstava se uskutečnila v březnu 2008 v pražské Galerii kritiků.

24.3.2008 16:03:21 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!