Scéna.cz 

Do kin přichází dokument Volání Antarktidy

Kontinent na samém konci světa. To je Antarktida. Nejchladnější a zároveň nejsušší místo na zemi na první pohled připomíná bílou pustinu. Přesto francouzského režiséra, scénáristu a vědce Luca Jacqueta již více než 30 let nepřestává překvapovat. Tentokrát ve svém snímku Volání Antarktidy nabízí vizuálně podmanivý obraz zranitelného světadílu, který nám doslova mizí před očima.

Černobílý dokument Volání Antarktidy ukazuje pohled do nitra divoké arktické přírody. Francouzský režisér Luc Jaquet, jehož první celovečerní film Putování tučňáků vidělo 25 milionů diváků po celém světě a odnesl si za něj mnoho cen, včetně prestižní Ceny Akademie za nejlepší dokumentární film, se nyní po třiceti letech vrací s kameramanem Christophem Graillotem, mistrem zvuku Samym Bardetem a střihačkou Stéphane Mazalaigue na místo činu, aby zachytili nejjižnější světadíl planety.
Společně hledají cestu skrze bílou tmu a nekonečnou samotu polární plošiny a přitom křižují cesty modrých velryb, narážejí na kolonie tučňáků a kličkují kolem nekonečných hejn mořských ptáků.

„Film má formu cestovního deníku, kde čirou náhodou začínáme v Patagonii a postupně sestoupíme dolů až k Antarktidě. Překonáme Drakeův průliv a průlivy v Patagonii, budeme kráčet ve šlépějích slavných předchůdců, jako byli Magalhães, Cook, Darwin, Fitzroy, Charcot, Scott, Amudsen a mnozí další. Stejně jako tito velikáni se postupně ponoříme do jižního pólu, přitahováni zeměpisnou šířkou 90°,“ popisuje Luc Jaquet, kterého tento světadíl ani po tolika letech nepřestává fascinovat.
„Tento projekt pro mě přišel ve výjimečnou chvíli, neboť se jednalo o třicáté výročí mé první cesty na Antarktidu, kdy jsem se roku 1991 rozhodl hibernovat na francouzské základně Dumont d’Urville. Ptal jsem se sám sebe, co na tomhle místě je, že mě stále tak přitahuje. Proč ta závislost? A chtěl jsem se podělit o tuto zkušenost s těmi, kteří nemají šanci tento kontinent poznat,“ dodává.

Oproti předchozím filmům je Volání Antarktidy také režisérovým nejexperimentálnějším počinem. „Cílem bylo oprostit se od realismu a přejít k emocím. To nás přivedlo k poněkud radikálnímu rozhodnutí vytvořit černobílý snímek. Bylo to nakonec dobré rozhodnutí, protože takovou míru umělecké svobody jsem si dlouho nedovolil.“
Dokument vzbuzující emoce zobrazuje také stinnou stránku vlivu člověka na chod planety a upozorňuje na dopady globálního oteplování. Právě na jižním pólu jsou extrémní klimatické jevy jako oceánské vlny veder a zrychlující se úbytek ledu čím dál častější. Mizející ledové kry mají za následek i to, že některé kolonie zvířat z tohoto území pomalu mizí. „Je to skoro jako dát sbohem jednomu kontinentu a jeho obyvatelům,“ uzavírá Jacquet.