Scéna.cz 

Prinzhornova sbírka – art brut z legendární kolekce německého psychiatra

Zelené laserové obrysy gotických oken Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí a ohromné barevné oči – exponát a design pozvánky na vernisáž – vítaly 5. února 2009 vpodvečer návštěvníky výstavy Prinzhornova sbírka v Galerii hlavního města Prahy.

Největší sbírka děl psychicky nemocných osob na psychiatrické klinice v Heidelbergu obsahuje na 5000 kreseb, akvarelů, olejomaleb, koláže, plastiky ale i literární texty od téměř 450 pacientů - osob různého věku, různého sociálního postavení, převážně mužů, diagnostikovaných většinou se schizofrenií - z různých ústavů zejména v německy mluvících oblastech - Německu, Rakousku a Švýcarsku, ale i v Itálii, Francii Polsku. Jen někteří z nich měli umělecké vzdělání, mnozí se setkali s uměleckou tvorbou během školy nebo studia.

Díla byla shromažďována mezi lety 1880 – 1933 a nejintenzivněji v období 1919 – 1922, kdy se na pokyn ředitele kliniky Karla Wilmanna začal věnovat tomuto úkolu psychiatr, kunsthistorik i aktivní umělec Hans Prinzhorn. Měl za úkol materiál rovněž vědecky zpracovat a tak v roce 1922 vydal knihu Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně nemocných). Prinzhorn, který se zajímal o kulturně antropologické otázky jako je původ umělecké tvorby nebo schizofrenní vnímání světa u expresionistů, hledal v dílech pacientů nezdeformovaný elementární přístup k umění. Jeho zásadním přínosem pro kunsthistorii je fakt, že nehodnotil prvotně projev pacientů jako doklad diagnózy, nýbrž zdůrazňoval psychologickou rovnocennost všech tvůrčích fenoménů a přiznával určitým dílům umělecké kvality. Přehlížené umění „bláznů“ i jeho tvůrci se tak dostali do nové perspektivy. Zúžený pohled psychiatrie se otevřel do umělecko vědných oblastí a Prinzhorn se v tomto smyslu stal jakýmsi průkopníkem interdisciplinárního přístupu. Jeho názory vzbudily na jedné straně kritiku v odborných psychiatrických kruzích, na druhé straně nadšení modernistů, kteří se od počátku 20. století pokoušeli hledat autentické umění v tvorbě primitivů a dětí. Umění duševně nemocných se stalo inspiračním zdrojem pro Kubina, Kleea, Ernsta, Picassa a další.

Nacisté za nového ředitele kliniky Carla Schneidera zneužili tento materiál jako důkaz patologického projevu modernistů na berlínské výstavě Entartete Kunst (Zvrhlé umění), která měla velký ohlas u měšťácké veřejnosti, zachvácené strachem z moderního umění.

V poválečném období v 50. letech podnítila tvorba duševně nemocných a společenských outsiderů malíře Jeana Debuffeta k vytvoření pojmu art brut. V roce 1955 byla zapomenutá Prinzhornova sbírka nalezena na půdě při rekonstrukci kliniky v Heidelbergu.

Švýcarský kunsthistorik Harald Szeemann, který prohlásil, že existuje jen umění, které buď má nebo nemá co říct a nikoliv umění, které vytvořil někdo s revmatismem v koleně nebo schizofrenií, si později zapůjčil 225 děl pro výstavu v Bernu pod názvem Insania Pingens. Tento soubor tvoří i jádro současné výstavy pořádané společností ABCD a Galerií hlavního města Prahy. Zatímco s uměním art brut z francouzské sbírky se mohli Pražané setkat v GHMP už v roce 2006, více než stovka děl z Prinzhornovy sbírky je u nás k vidění poprvé.

Výstava připravená kurátorkami Ivanou Brádkovou a Terezií Zemánkovou, vnučkou významné české tvůrkyně art brut Anny Zemánkové, je pozoruhodná nejen svým obsahem ale i instalací. Černá je barvou odkazů na období nacizmu, přímo osvětlené obrazy na černých panelech v úvodu připomínají bloudění v labyrintu duše, projekce děl, portrétů pacientů, fotografií z kliniky, zvukový doprovod, velkoplošné přehledné texty prohlubují zážitek z výstavy. A především - díla skromných rozměrů vytvořená různými technikami - tužkou, pastelkami, barevnými křídami, vodovými barvami, olejem včetně instalace z roztrhaných prostěradel mají vedle estetických hodnot co říci - na rozdíl od mnohokrát prázdných nabubřelých velkoplošných výtvorů „normálních“ současných umělců.

P.S. Od 18. 3. do 3. 5. proběhne v Heidelbergu výstava Text – Wahn – Sinn, která vůbec poprvé představuje literární texty z Prinzhornovy sbírky. Dopisy, básně, divadelní scény, autobiografické spisy, fantastické projekty 50 mužů i žen přinášejí popis aktuálních zážitků v ústavu, vzpomínky, fantazie pacientů, kteří někdy používají někdy i vlastní jazyk a kód. K textům vytvořili vysvětlivky studenti germanistiky, kteří si na nich cení fascinující sílu výrazu, literární kreativitu i zacházení s jazykem dokazující nejrůznější přístupy a pohledy na svět, které ať už v jakékoliv podobě je však třeba respektovat.