Scéna.cz 

Smutek Elektře skutečně sluší

Slezské divadlo Opava připravilo na závěr sezóny inscenaci vážnějšího kalibru. Po inscenacích Pomoc a Vše o ženách uvedl soubor činohry inscenaci Eugena O´Neilla Smutek sluší Elektře. Autor vytvořil monumentální drama inspirované Aischylovou Oresteiou. Touto skutečností se tvůrčí tým pod vedením režiséra Ivana Krejčího nenechal svést. Umožnil divákovi nahlédnout do zákulisí života rodiny Mannovy moderním a přitažlivým způsobem. Autor výpravy Ilja Hylas nabídl zajímavé scénické řešení v podobě ohraničené místnosti uprostřed scény – ta evokuje nejen samotný „prokletý“ dům, ale je ji možno vnímat jako dětský pokoj, ložnici, ale i komoru – místnost, kde se odkládá harampádí. V případě kostýmů – vycházel ze základní kombinace bílé a černé - u většiny postav vsadil na uniformní střih. Hra je inscenována podle překladu Jana Grossmana.

Režisér Ivan Krejčí nabídl divákovi tři stěžejní symboly, vrcholy dramatického trojúhelníku – rýč, který v úvodu přinese na jeviště Seth, bílou lavičku v centru proscénia, a do třetice samotnou postavu Setha Beckwithe. Petr Klimeš mu dokázal vtisknout podobu vypravěče nad věcí, bezelstného sluhy, ale i podobu ironického kabaretiéra. Rýč symbolizuje nástroj, který slouží k rytí, tedy odkrývání vnitřku. Používá se také v případě hloubení hrobu. A lavička? Nejen místo, kde usedají lidé k odpočinku, ale zejména místo spočinutí bláhových milenců.

Právě nešťastná láska je hlavním tématem prokletí rodiny Mannů. Kristina Mannová udržuje nemanželský poměr s kapitánem Brantem. Ten zase váhá mezi ní a její dcerou Lavínií, která po něm touží. S tím souvisí vyhasínající láska Kristiny k manželovi Ezrovi. Následně se rozvíjející vztahy mezi Hazel Milesovou a Orinem Mannonem, a Lavínií a Petrem Milesem.

Režisér Ivan Krejčí se nepouští jen do plochého a přímočarého výkladu vztahů mezi jednotlivými aktéry, ale zároveň podtrhuje vliv společnosti na jejich jednání (zejména protiválečný apel ze strany Orina Manna). Další zajímavostí je podtržení ženského prvku coby hybatele veškerého děje. K nejpozoruhodnějším výkonům celé inscenace se řadí věrohodný obraz „feťáckého spratka“ ztvárněného Lucií Žáčkovou. Ta dokáže přeskakovat z emocionálního vydírání až v chladnokrevné zastrašování, při němž si zachovává čistou hlavu k plánování vraždy. Matka Hany Vaňkové představuje další silný prvek. Na jednu stranu je emocionálně bouřlivá ve vztahu k milenci, naopak ke svému manželovi přistupuje s velkým odstupem. Naprosto vroucí je její vztah k oběma dětem – k synovi i dceři, byť zákonitě více si rozumí se synem.

Neštěstí Mannovy rodiny je zároveň neštěstím doby – bohužel současnosti. Náprava rozbitých hodnot – zpřetrhaných vazeb a vztahů v rodinách – bude trvat velmi dlouho. Opavská inscenace daný stav ukazuje ve vší syrovosti. Smutek Elektře skutečně sluší.

Eugene O´Neill Smutek sluší Elektře
Překlad Jan Grossman; úprava Miroslav Macháček; režie Ivan Krejčí; výprava Ilja Hylas a dramaturgie Blanka Fišerová.
Osoby a obsazení: Ezra Mannon (Kostas Zerdaloglu); Kristina, jeho žena (Hana Vaňková); Lavínie, jejich dcera (Lucie Žáčková); Orin, jejich syn (Kamil Koula); Adam Brant (Marek Kunc); Hazel Milesová (Veronika Senciová); Petr, její bratr (Jakub Stránský) a Seth Beckwith (Petr Klimeš).
Premiéra 19. června 2005 ve Slezském divadle Opava.