zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Viola české emigrace

Dirigent Andreas Sebastian Weiser

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Mnohaletá tradice hry na violu je v českém prostředí ozdobena četnými jmény vynikajících umělců: připomeňme alespoň Rudolfa Reissiga (1874–1939), Ladislava Černého (1891–1975), Antonína Hyksu (1905–1971), Bohumila Klabíka (1905), Milana Škampu (1928), Josefa Suka (1929–2011), Jaroslava Motlíka (1944–2005), Karla Špelinu (1936), Lubomíra Malého (1938) a Jaroslava Motlíka (1944–2005), z mladších generací pak třeba Karla Doležala (1948), Pavla Peřinu (1952) či Jit-ku Hosprovou (1975). Ale do této početné plejády samozřejmě patří i Jaroslav Ruis (1928), Karel Řehák (1937), Ladislav Kyselák (1956) ad.

Jan Pěruška (1951) tento snad ne zcela úplný, ale vysoké kvality české violové školy s jistotou potvrzující výčet završuje jednak vlastní uměleckou kvalitou svých výkonů, jednak tím, že dosáhl už nejen v soutěžích, ale i v četných vystoupeních asi největšího ohlasu za hranicemi. Jeho zvukové snímky pro vydavatelství Panton (Koncerty rodiny Stamiců) a Artesmon (Mistrovské kusy pro violu a kontrabas aneb Šílenství 1, Krásná viola, Ruská viola, Viola Bohuslava Martinů, Chvála violy, Neznámá viola a Nálady současné violy) představují i v mezinárodním kontextu mimořádně cenné přínosy.

Na podzim roku 2010 vznikla Pěruškova nahrávka trojice koncertantních skladeb autorů z řad českých emigrantů. Co do dramaturgického výběru je tento kompaktní disk nejvíce koncízní. O interpretačních kvalitách přesvědčuje už první zaznamenaná skladba: Koncert C dur pro dvě violy a orchestr Antonína Vranického prozradí od prvních taktů orchestrálního úvodu skladatelovu ryze českou inspiraci a nabídne křehce líbeznou, při vší prostotě zpěvné melodiky originální hudbu, do níž pak sólové nástroje vstupují jako andělé z nebe… Kultivovaný výkon obou sólistů a až překvapivě pročištěný zvuk orchestrálního doprovodu okouzluje posluchače tónovou krásou i bezpečným technickým zvládnutím. Oba sólisté dokázali i v náročných partiích vyvážit navzájem až k dokonalé homogennosti zvukový poměr mezi dvěma identickými nástroji. Škoda jen, že zcela nezaslouženě ponechal editor na posluchači, aby si druhého sólistu domyslel. Podle soupisu členů Komorního orchestru České filharmonie, uveřejněného v bookletu, to mohl být šéf violové skupiny Jaroslav Pondělíček, nebo také Jaromír Pávíček či Ivan Pazour.

Další dva koncerty (Jiřího Antonína Bendy a Josefa Rejchy) patří už výlučně Pěruškovi. Bendova skladba přináší v prvé větě – oproti Vranickému – poněkud temperamentnější obraz, druhá část obsahuje i prvky mírného patosu. Jak zdůraznil autor výborně napsaného průvodního textu Ludvík Kašpárek, je tato část Bendova díla o poznání hlubší a niternější i ve srovnání s tvorbou osobností českého klasicismu.

Konečně je tu Koncert Josefa Rejchy: nezvyklá délka prvé části (z formálního hlediska představuje totiž tato věta poněkud disproporčně celou polovinu skladby!) mi nijak nevadila – jistě díky velmi svěžímu, rytmicky pregnantnímu hlavnímu tématu, jehož rytmický základ působí vysloveně atraktivně. Chci ale velmi podtrhnout, že Pěruškovo zralé umění se v žádné ze tří zaznamenaných skladeb neuchyluje k vnější virtuozitě: jeho brilantní technika slouží přednostně dílům, nikoli sólistovi.

S výjimkou pomalé části Vranického Koncertu vytvořil všechny vložené kadence Matěj Kroupa. Jsem si jist, že kdyby to v bookletu nebylo uvedeno, pokládali bychom kadence za dílo samotných autorů: jsou zcela adekvátní ke kontextu všech tří skladeb.

Pěruškova nahrávka tří koncertů českých autorů má vysloveně reprezentativní úroveň. Dodám ještě, že příkladný je i mimořádně citlivý doprovodný výkon Komorního orchestru členů České filharmonie pod taktovkou dirigenta Andrease Sebastiana Weisera a že kompaktní disk nabízí posluchači sedmdesát minut velmi příjemného uměleckého zážitku.

ARTESMON AS 737–2: Viola české emigrace
Antonín Vranický: Koncert C dur pro 2 violy a orchestr; Jiří Antonín Benda: Koncert F dur pro violu a orchestr; Josef Rejcha: Koncert Es dur pro violu a orchestr
Jan Pěruška – viola, Komorní orchestr členů České filharmonie, dirigent Andreas Sebastian Weiser
Kadence u všech koncertů, kromě kadence ve 2. větě koncertu Antonína Vranického, která je původní, složil Matěj Kroupa.
Nahráno 9.–11. 9. 2010 ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Jan Lžičař. Celkový čas 70:41. Zdroj Hudební rozhledy 07/2012 - Petar Zapletal.

6.8.2012 17:08:10 Redakce | rubrika - CD boxy

Časopis 20 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - CD boxy

Hlaskontrabas Oktet vydává nové „severské” album

Hlaskontrabas Oktet  (Foto: Zuzana Lazarová)

Unikátní hudební formace Hlaskontrabas Oktet, kterou tvoří čtyři zpěvačky a čtyři kontrabasisté pod vedením Pe ...celý článek



Časopis 20 - sekce

DIVADLO

Trochu buřtový, trochu medový večer

Buřty v medu (Foto: Dan Drahotský)

Soubor Kozel ve fraku, který se věnuje tvorbě na poli pantomimy a pohybového divadla, uvádí novou inscenaci Bu celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Velkolepá válečná freska

Příliš vzdálený most

Příliš vzdálený most
Velkolepá rekonstrukce útoku spojeneckých výsadkářů za 2. světové války v rámci operac celý článek

další články...